Premiér Petr Nečas na summitu EU částečně podpořil francouzské deportace nefrancouzských Romů. Argumentoval paragrafově: "... členská země má právo vyžadovat dodržování vlastních zákonů." Proti němu stojí argument komisařky EU pro spravedlnost a základní práva Viviane Redingové: "Evropa není místem pro diskriminaci nějaké etnické skupiny. To není slučitelné s evropskými hodnotami." Má pravdu Nečas (a Sarkozy) nebo Redingová?
Redingovou nadzvedl příkaz francouzského ministerstva vnitra, ať jsou likvidovány ilegální tábory "v první řadě ty romské". Romové byli vyňati jako speciální etnikum. Vyvolává to temné vzpomínky. Je to chyba.
Nečas poukazuje na to, že cizinec by měl zachovávat zákony země, do níž přišel. Má taky pravdu.
Problém s pohyblivými, nevázanými Romy je hluboký. Střetávají se odlišné životní styly. V něčem je to srovnatelné se střetem muslimů a Západu. Jenže Romové jsou naši, kdežto islám náš není.
Jeden z axiomů EU je "volný pohyb osob". Romové jsou zčásti kočovníci, tak se hýbou a vytvářejí se přechodné tábory. Jakmile se Rumunsko a Bulharsko staly členskými zeměmi Evropské unie, bylo jasné, že se kočovníci rozjedou na poutě po Evropě. Tyhle skupiny se zásadně liší od sedimentovaných Evropanů. Většina z nás je takřka nehybná, tihle neváhají vyrazit do větru. Pokud chcete zachovat volný pohyb osob, nic jim nezabrání. Vidí ho jinak než zbytek euroobčanů, kočovní Romové se pohybují OPRAVDU VOLNĚ, SVOBODNĚ, nekočovníci to neznají.
Pravdou je, že kočující Romové jsou jediní skuteční, volně se pohybující Evropané: berou to tak, že bydlí všude, že Evropa je jejich Romland.
Další pravdou je, že v Rumunsku často žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. V létě jsem sešel z pohoří Capatiny do vesnice Polovragi. Na periferii té vesnice živoří Romové. Octnete se v jiném století. Zíráte. Litujete. A chápete, že chtějí jinam. S tím EU měla počítat, když přijala Rumunsko a Bulharsko do rodiny.
Platí, že problém, který se teď řeší v okolí Paříže (a nedávno se řešil v okolí Říma, Kodaně, ale taky ve Švédsku, Finsku a Slovinsku) by se měl řešit v Rumunsku, Bulharsku a dalších zemích. Taky u nás, jak dobře víme a jak vědí Kanaďané. Blbé je, že řešení nepotrvá rok či deset let, ale takových pět deset generací.
