Soud v Praze 6 rozhodl, že rozvod Mirka Topolánka a jeho ženy Pavly bude probíhat s vyloučením veřejnosti. Topolánkovi o to požádali a i když se k pondělnímu soudu dostavili pouze jejich právní zástupci, soud jim i tak vyhověl.
Zjevně proto, že "každý má přece právo, aby tato pro něho citlivá osobní záležitost proběhla v klidu a v soukromí," jak už před časem vysvětlil sám šéf ODS. Jeho obavy byly a jsou pochopitelné - rozpad každého manželství je věc nepříjemná a když se jedná o předního českého politika (ostatně i jeho ženu lze za političku označit - v roce 2006 kandidovala do Senátu, byť bez úspěchu), setká se samozřejmě se zvýšeným zájmem médií. Stejně jako když se před časem ukázalo, že má poměr s kolegyní ze sněmovny Lucií Talmanovou.
Topolánkova žádost o neveřejné projednání proto nepřekvapí. Vstřícný krok soudu ale otázku vyvolá.
ČTĚTE TAKÉ: Soud odročil rozvod manželů Topolánkových
Česká ústava považuje za důležité zdůraznit, že "jednání před soudem je ústní a veřejné". Důvod je nasnadě. Soudci mají velmi exkluzivní postavení. Aby totiž mohla být soudní moc skutečně nezávislá, nemůže existovat (a také neexistuje) žádná její vnější kontrola. Jedinou výjimkou je právě veřejnost. Existují samozřejmě výjimky i z této výjimky - a jednou z nich je kromě obav o utajované skutečnosti, obchodní zájmy či mravnost také tzv. "důležitý zájem účastníků". Formulace, pod kterou se při dobré vůli schová v podstatě cokoli. A právě proto by měli soudci neveřejnými procesy šetřit, aby se výjimečné opatření pomalu ale jistě nezvrátilo ve svůj opak.
V Topolánkově případě to platí dvakrát. Politik se přece z definice dává veřejnosti všanc (dokonce i pokud jde o rodinné poměry; ostatně v roce 2006 se na volebních billboardech ODS nechal Topolánek zvěčnit se svojí šťastnou rodinou a o rok později ochotně pózoval fotoreportérům s čerstvě narozeným synem Nicolasem a svou novou partnerkou Lucií Talmanovou). Měl by tedy ustát i situace opačné, nepříjemné.
Peklo jsou ti druzí, říkají si zřejmě sartrovsky nejen manželé Topolánkovi, ale patrně i soudce. Proč by je jinak rozváděl s vyloučením veřejnosti? Jiný Sartrův postřeh však říká, že "kritika může být nepohodlná, ale nikdo neříká, že člověk je tu proto, aby žil v pohodlí."
Foto: Robert Sedmík
