Martina Sáblíková je přebornice. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu několik dní netrpělivě dívat do programu, kdy už konečně vypukne ten závod rychlých bruslařek.
Přehodnocení mého pohledu na rychlobruslařský ovál, po kterém se dříve na těch směšně vypadajících bruslích honilo pár závodnic, je ale jedním z těch lehčích úkolů drobounké české závodnice. Rychlobruslařské euforii propadlo v posledních letech takřka celé Česko.
Přitom je to všechno tak absurdní a Česká televize nezapomene příběh vítězky ihned po závodě připomenout. Oslnivou krásu olympijské haly v Richmondu vymění za obrázky zamrzlého rybníka, kde několik nadšenců zametá stále padající sníh.
Do toho na narýsovanou dráhu přijíždí princezna Martina, která jen tak mimoděk mezi vrbami vyhrává jedno z domácích mistrovství. Nohejbal se mi v tu chvíli jeví jako celosvětově profesionální sport. Usmívám se, vždyť ona v tom sněžení skoro není vidět!
Při přenosu z Richmondu se směju znovu, to když královna Martina nadšeně hopsá po dojezdu všech svých soupeřek do cíle a ví, že je ZLATÁ. První v největším závodě světa. Česká vlajka, hymna, slzy. Je to dojemně pěkné.
ČTĚTE TAKÉ: Famózní Sáblíková! Na trojce získala suverénně zlatoStát se něco podobného Američance, hned máte napsaný scénář pro kasovní trhák oscarového formátu. Jenže v Americe by se asi nestalo, aby nejlepší na světě v olympijském sportu neměl kde trénovat. Přitom tam určitě také mají pěkné rybníky.
Parafrází sloganu jedné z českých kořalek se dá celému světu vzkázat: Všude jinde nemají kliku, že trénujem na rybníku.
Ale tu halu by to teď už asi vážně chtělo.
Foto: Robert Sedmík
