"Ano - o čem psát! O čem pořád ještě psát!" povzdechl si v letech, která už nemají pamětníka, Jan Neruda. Od jeho narození uplynulo minulý týden 180 let, v srpnu to bude 123 let, co zemřel. Tak tedy - o čem psát? O politikovi a tenistce? A není to už zahraný míč, míček? Není, ta lapálie má "přesah".
Jak známo, jeden z údů Poslanecké sněmovny, který zatím nic významného nedokázal a na jehož jméně - také proto - nezáleží, člověk politicky tápající, stále hledající stranu svého srdce (KSČ, SNK-ED, VV, momentálně socdem), se bezpochyby "v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí" (poslanecký slib) otřel o českou tenistku Petru Kvitovou. Nelíbí se mu, že dvojnásobná wimbledonská šampionka odvádí daně z příjmu v cizině, nikoli ve své vlasti, nejraději by ji proto zbavil českého občanství (viz http://www.tyden.cz/rubriky/sport/tenis/kvitove-vyhrozoval-anonym-smrti-policie-zatykala_312613.html či http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/editorial/pomijive-slogany-vymluvy-a-analyzy_312836.html).
Volený zástupce lidu se samozřejmě může podle libosti otírat, o koho chce a o co chce, třeba o sloupy veřejného osvětlení nebo železniční pražce, když na to přijde. Je dobře, že se projevuje alespoň nějak. O řadě jeho kolegyň a kolegů z Parlamentu České republiky nevíme prakticky nic.
Když sklidil kritiku, bránil se emeritní esenbák dětinsky: tenistku prý sám "špínou" nenazval, on na Facebooku cizí soud pouze "sdílel". Ach. Říct o ženě, že je "špína", není - na tom se snad shodneme - slušné. Současně je jisté, že hranici sprostoty máme každý jinde; Slovník spisovného jazyka českého je tady nekompromisní: "špína, -y ž. (...) 3. expr. něco nečestného, hanebného, vůbec mravně nízkého; špinavost 1: š. myšlenek, klepů; očistit se od špíny buržoazní morálky od mravního bahna; - špína, -y m. i ž. hanl. 1. skrblík, lakomec, špinavec 2: ten š. mě ošidil; je to š., který by veš z kůže vydřel (Neff) 2. špinavec 3: je to š. chlap (Drda); → zdrob. špinka v. t." Ano, ano, "očistit se od špíny buržoazní morálky", to jsme tady slýchali. Jistě i pan zastupitel.
Ale dost už o něm. Raději o Janu Nerudovi. Jeho jméno zná každý a střípky z jeho díla snad taky každý, i když z 2260 (!) fejetonů (doufejme, že to Vladimír Kovářík dobře spočítal) zůstal v širším povědomí jeden jediný, a to nikoli pro svůj obsah, nýbrž díky bezděčně (?) dvojsmyslnému titulu. Mimo školní lavice už je Neruda čten asi málo. To jeho přítel, o rok mladší Adolf Heyduk (přežil autora Povídek malostranských o 32 let, do devadesátky mu chyběly dva roky a čtyři měsíce), je na tom hůř, přestože ulice v českých městech se jmenují po tom i onom. "Pootavský slavík" není čten už ani ve škole, ač jeho jméno musel každý maturant alespoň jednou zaslechnout, pokud zrovna nescházel. Autor to byl plodný, jeho sebrané spisy mají 62 svazků, a je to všechno pryč. Napsat takové verše či prózy, aby v nich našly zalíbení ještě další generace, se mu nepodařilo. To se stává. Vlastně je to mnohem častější úkaz než ten opačný.
A proč vůbec o poslanci, tenistce a jedním vrzem o básnících? Protože v dopise, který Jan Neruda adresoval 31. května 1880 (to mu bylo pouhých 46 let) "milému Dolfimu", jak Heyduka také nazýval, čteme slova velmi aktuální (v Nerudových dopisech je toho vůbec dost pozoruhodného, třeba poznámka z roku 1886 "ty Masarykovy věci nejsou téměř ke čtení"):
"A nebudu mít času na nesvěžest snad nikdy, třeba bych tak rád někdy, nejen teď, nýbrž i dříve - zasedl někam, položil hlavu na ruku a byl hodně, hodně podřímlého ducha. Tak to půjde dál a dál, až přijde jednou sklesnutí náhlé - a pak, to vím s neúprosnou jistotou - nastane ohlušující posměšný skřek kolem - znáš jej, ten skřek český. Ten skřek našich lidí, kteří považují přímo za osobní urážku, povede-li se u nás něco, zjeví-li se někde u nás kus síly atd. Přeji si jen, aby byl pak konec rychlý..."
Takto si Jan Neruda, unaven a zhnusen českou řevnivostí, malostí, potměšilostí, zákeřností a závistí, ulevil v důvěrné korespondenci. Dopis však ještě pokračuje - a věta následující za slovy "konec rychlý..." je přímo dojemná, viďte, pane poslanče: "Třeba bych neměl k té či oné osobě u nás zrovna vřelých sympatií, dosvědčíš mně, činila-li ta osoba něco pro český život, že měla podporu mou vždycky..." Hle, klasik, který nám stále ještě má co říct.
