Dvacet let. Ta událost - pád komunismu - už je dokonale petrifikovaná. Z porážky tehdejšího státu se stal státní svátek. Státníci slaví, kladou věnce, vypouštějí zásadní věty a média je pilně citují.
Komunisti září spokojeností. Jsou parlamentní stranou, nikdo je nezakázal, dál se modlí ke svému Leninovi a Stalinovi. Kritizují nešvary svobodného státu. Ani bývalí komunisti nestrádají. Drží špičkové posty v zemi. Bývalých opozičníků je vidět řádově méně. (Jejich dějinná role prostě skončila, nazdar.) Pěkný příklad: novým českým eurokomisařem se mohl stát buď disident Alexandr Vondra, nebo exkomunista s moskevskou školou Štefan Fülle. Samozřejmě že vyhrál Fülle - byl obecně přijatelnější.
ČTĚTE TAKÉ: Na Klause na Národní pískali. Ať žije, volali jiní
Nedivme se. Opozici za komunistů tvořilo velmi málo lidí, komunistů bylo ke konci roku 1989 1,7 milionů. Pár tisíc proti milionům - to jde ztuha. I když většina z té masy nebyli přesvědčení soudruzi. Možná KSČ nesnášeli ještě víc než opozičníci. Ale mlčeli a dleli v ní.
U památníku studentské demonstrace na Národní třídě dnes nespokojenci pískali na Václava Klause. Na hlavu státu! Ale on se nerozzlobil, nehněval a do televize pak naši demokracii a úroveň svobody pěkně shrnul v jedné mistrné větě: „To, že je možné pokřikovat na prezidenta a premiéra, je přece obrovské vítězství."
Nějak tak to dvacet let od sametové revoluce funguje: může se pískat na prezidenta, může se psát i mluvit o všelijakých malérech a podvodech a o justiční mafii, ale na věci samé to moc nemění. Politici se oddělili od zbytku society. Žijí jinde a jinak.
Foto: Robert Sedmík
