Smrad v Číně

Bude to hlavně boj s nesnesitelným, tíživým pachem. Smogem, před nímž není úniku. Zažere se do všech pórů a přiveze si ho každý, kdo se v Pekingu na olympijských hrách jen mihne. Každý jím bude nějak poznamenaný, i když ho přehluší jiným aroma. Ten původní vždycky zůstane základem.

Je ošidné srovnávat diktatury. Soudit, která z nich je nebezpečnější nebo horší. Když TÝDEN na své obálce nese titulek Osa: Berlín-Moskva-Peking, nezakrývám, že silně vnímám větší paralelu mezi Berlínem a Pekingem. O Moskvě už roku 1980 bylo známo, čeho je schopna, vědělo se o gulazích, invazích do Maďarska i Československa, milionech obětí politických procesů a čistek, útlaku, cenzuře svobodného projevu.

Mnohé z toho najdeme samozřejmě i v Číně: politickými vězni počínaje a útlakem Tibetu i cenzurou konče. V případě olympijských her v Moskvě si ale o systému nikdo žádné iluze nedělal, reprezentovala totalitní vládu, která zasahovala půlku Evropy. K iluzím a lžím nebyl důvod. Moskevské teritorium bylo obrovské, stovky milionů hlav, ale nepředstavovalo žádný otevřený trh. Je to nakonec byznys, jehož síla rozhodla, že většina hlav světových, evropských i malých států do Číny zavítá.

A hlavy mohou vykládat, co chtějí - třeba to, že jim jde hlavně o sport, který je třeba podpořit, a že sportovci za režim přece nemohou. Jde o chléb a hry. A to nemám vůbec nic proti kapitálu a penězům, které jsou fajn a život s nimi je určitě snazší. Stejně tak ale tuším, že závislost světové ekonomiky, především té západní, je těžko odstranitelná, že trh má obrovskou nezvratitelnou sílu a boj s ním ještě nikdo nikdy nevyhrál. Některé kompromisy a ústupky se nakonec vždycky vymstí.

Jen tak pro zajímavost: kdy naposledy se u příležitosti olympijských her zdůrazňovala jejich apolitičnost a sportovci byli vyzýváni, aby nevyjadřovali své názory? Je to už hodně dávno a zároveň je to opět tady. I tenkrát v Berlíně za Hitlera byla iluze, víra, propaganda, ulice bez lůzy, perfektní pořádek, úsměvy na požádaní a ohromující Speerovy stavby. Berlín není jediná zkušenost, z níž plyne, že totalitu nelze polepšit, byť ukazuje lidskou tvář. I kdyby čínský prezident hrál jako Forrest Gump (Chu Ťin-tchao se totiž minulý týden na setkání s novináři z celého světa vyznal z toho, že by hrozně rád hrál za národní tým ping-pong, kdyby pro něj zbylo místo), čínský olympijský experiment se světu stejně vymstí. A nakonec se přiznám, že mi fakt vadí, že žerou psy. Multi-nekulti, s tím se taky nikdy nevyrovnám.

Hezký týden