Stále podvědomě předpokládáme, že takzvaná alternace - střídání středopravých a středolevých vlád u moci - plně postačí nejen k užitečné výměně politiků, ale i k proměně politiky. Půlka národa čeká jako na smilování, až sbalí kufry Nečasova vláda a začne si je naopak vybalovat vláda Bohuslava Sobotky. Nebo koho (Zeman to možná zařídí jinak). Druhá půlka se toho děsí a přemítá o vlahém podnebí daňových rájů.
Ale hřiště je dávno vykolíkováno, mantinely jsou jasné. Na té euroamerické středolevosti a středopravosti, z nichž "extrémy" byly dávno vyřezány a rituálně proklety, je nejdůležitější slovo "střed". Vláda středu, se středem a pro střed (místo "lidu, s lidem a pro lid") znamená na Západě udržování - a neustálé obnovování čili reprodukci - daných poměrů. Především v základech. V tom, co je podstatné.
Soudruzi podnikatelů
Vezměme si příklad Francie, která i nadále hraje roli "evropské klasické historie". Loni se levice po celé Evropě nadchla vstupem socialisty Françoise Hollanda do Elysejského paláce v Paříži a zadoufala ve změnu "německé" restriktivní politiky na kontinentě. Ještě docela nedávno se přetřásal úprk tamních bohatců před "zničujícím" zdaněním, které nakonec dobře ztělesnil Gérard Depardieu, světoznámý tlustý herec (nejnověji s ruským občanstvím přímo od Putina). Ať platí bohatí! Nebo ať táhnou!
Francouzský prezident si může dovolit leccos, je to silná politická figura už od Charlese de Gaulla (1958 - 1969). Zvrtlo se to brzy. Ústředním Hollandovým tématem stala se "kompetitivita" (konkurenceschopnost) francouzských firem, které socialisté vzápětí podpořili 20 miliardami eur. Tehdy poprvé voliče napadlo, že oficiální Paříž asi zase obsadil "soudruh podnikatelů" (Genosse der Bosse), jak byl předtím coby kancléř přezdíván šéf SPD Gerhard Schröder (1998 - 2005). Tomuto architektovi "evropské Číny", tedy současné německé kompetivity prostřednictvím přiškrcených mezd a sociálních výdajů, vděčí středopravá Angela Merkelová za to, že je Matkou všech růstů. Vlastně už mezitím není, protože celoevropské úsporné politiky začínají brzdit i její zemi, exportního obra. A s ním - mimochodem - i Česko, německou montážní halu.
Kupecké počty
Francie nakračuje stejným směrem. V úterý Hollandovi nepomohlo, že v Aténách, kde byl na návštěvě, zrovna stávkovali i novináři a informací o jeho pohybu a výrocích v Řecku bylo poskrovnu. Přece jen však neuniklo pozornosti jeho prohlášení, že Francie "nedosáhne 0,8 procenta růstu HDP, jak bylo předpovídáno". Ne, Kalousek není kůlem v plotě. Na něj ovšem nikdo nevzpomněl. Zato si všichni vybavili, co před týdnem řekl francouzský premiér Jean-Marc Ayrault: Francie na konci roku "přesně nedosáhne deficitu 3 procenta". Skutečný růst bude prý "kladná nula" (0,2 až 0,3 procenta). A že nula od nuly pošla, začínáme chápat dokonce i ve vládní matičce Praze.
Dál jsou to už jen triviální počty. Při původním růstovém výhledu se Hollande zavázal, že do roku 2017 ušetří každoročně 0,5 procenta státních výdajů, úhrnem 60 miliard eur. Při nulovém růstu (loni šlo o čistou nulu) bude nutné přistoupit k dalším škrtům. Není totiž - tvrdí ministerstvo financí - už žádný prostor ani pro nové daně, ani pro nové zadlužení. Akutně je ohroženo i to, čemu ve Francii říkají "sociální tabu", například podpora rodin s dětmi anebo - a tohle české "netabu" už naše vláda klidně smetla - valorizace důchodů podle inflace. Úředníci v pařížské čtvrti Bercy, kde sídlí ekonomická ministerstva, tajemně sdělují novinářům (středolevým) tuto moudrost: "Konec sociálního státu? Ne, ale konec sociálního státu na dluh." Ani se nedivím, že si nepřejí být jmenováni. Švejk by zase utrousil: "Bude se to řezat, víc vám neřeknu."
Komik revoluce
Kdopak ví? Už někdy v polovině 90. let přišel americký týdeník Time s myšlenkou, že levostředové vlády jsou "mnohem vhodnější k zavádění liberálních reforem" nežli ty pravicové. Levé vlády totiž, jsouce navoleny občanstvem, jež si chce odpočinout od hranatých brutalit neoliberálů, mají větší smysl pro taktické jemnůstky. A protože i s odbory se lépe domluví, v konečném důsledku bývají úspěšnější...
Dosud tomu tak bylo. Načínáme však pátý rok vleklé stagnace s krizovými propady. Únava z pravostředových vlád se už tak lehce nepřelévá do nadějí ve vlády levostředové (a naopak). Čím dál častěji se kritiky daných a stále reprodukovaných poměrů ujímá někdo jiný.
V Itálii je to například komediální herec Beppe Grillo: "S nikým se nespojíme, tady je třeba udělat úplnou revoluci, jinak je konec!" hřímá v nabitých sportovních halách a na stadiónech v rámci předvolební kampaně. Český editor k tomu dal titulek: "Komik chce revoluci." Ale ani Balzacova "Lidská komedie" nebyla přece de facto komedií. A už vůbec jí není - vedle systému, který jako by již nechal padnou všechny nároky na serióznost a společenskou zodpovědnost - nynější sociální otázka.
