Zdaleka největší favorit na prezidenta, expremiér Jan Fischer, včera rozjel svou volební kampaň. A hned ukázal jak své přednosti, tak slabiny. Co nám vlastně na tom vždy uhlazeném a konsenzuálním statistikovi vadí?
"Budou to názory syntetické, ne štěpné," charakterizoval včera svůj budoucí prezidentský program Jan Fischer. Ve své nově otevřené "hradní" kanceláři na pražském Žižkově prozradil i to, jak ke svým prezidentským zásadám dospěje. Někdejší úřednický premiér a dlouholetý šéf Statistického úřadu není žádný velký vizionář, takže metoda nepřekvapuje: nejdříve si zjistí názory lidí - a z nich pak svůj program uplete.
Postup, kdy politik odečítá ze rtů lidu, zlákal už kdekoho, od Jiřího Paroubka po Věci veřejné. Dlouhodobě s ním ale ještě nikdo kdovíjakou díru do světa neudělal.
Fischerův ochranný štít
Jan Fischer si do kampaně nese jednu velkou výhodu: je dost obtížné ho prvoplánově kritizovat. Vzdělaný muž, vždy uměřený a decentní, v osobním a neformálním kontaktu dokonce velmi příjemný. I s jeho názory a plány je těžké polemizovat. Zavést slušnost v politice, přetnout její prorůstání s byznysem, transparentní financování kampaně...
Sympatické je i to, že třeba na rozdíl od Karla Schwarzenberga, který ani v kampani nemíní opustit křeslo ministra zahraničí, jde Fischer do rizika a dlouho před hradní bitvou pouští svůj lukrativní flek v londýnské bance.
Muži, který si v čase úřednické vlády vysloužil pověst ustrašeného kývače Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi, dokonce nelze upřít jistou odvahu v tom, jaké lidi přizval do svého prezidentského týmu. Jako jeden z prvních mu vyslovil podporu podnikatel Luděk Sekyra, propojený kdysi s Františkem Mrázkem a Ivanem Langrem. Za šéfa svého týmu si zvolil Jana Nováka, bývalého šéfa úřadu vlády, figurujícího v kauze ProMoPro. A konečně včera představil coby svého poradce mediálního podnikatele Jaromíra Soukupa. Jména, která mohou Fischerovi v mnohém pomoci, ale možná u leckoho i uškodit.
Je libo kousek tlačenky?
S Janem Fischerem je to ale asi jako s večeří ve slušné restauraci, které vlastně není moc co vytknout. Jenom při odchodu máte takový zvláštně nenaplněný pocit, že jídlo vašimi útrobami tak nějak synteticky proteklo, aniž byste měli chuť kuchaře obejmout či nakopnout.
Byl by to vlastně prezident, jakého všichni chceme: nestranický, vnímavý, spojující... To své by si v něm našel skoro každý. Ani všeobjímající konsenzuálnost by se ale neměla přehánět. Říká-li Fischer "budu vlastencem, ale ne národovcem, budu prezidentem nestranným, ale zásadovým", chce se skoro jednomu ironicky dopovědět na motivy jeho křivolakého života: "...budu komunistou i judaistou."
Fischer zapomíná na to, že Česko či Československo minimálně v demokratických časech neznalo tradici prezidentů-úředníků bez chuti a zápachu, jako třeba sousední Německo či Rakousko. Národ si zvykl na prezidenty vizionáře, vůdce, inspirátory. Havel, Klaus, ale i Masaryk, Beneš, ba dokonce i Gottwald měli dar svými štěpnými, nikoli syntetickými názory jedny strhávat a jiné zase bytostně iritovat.
Restauraci jménem Jan Fischer naopak reálně hrozí, že z ní strávník sice vyjde dostatečně najeden, ale na ulici se hned mlsně rozhlíží, kde by byl k mání kus řádně opepřené tlačenky s cibulí.
