V Praze se koná Prague Pride, v Moskvě zas atletické mistrovství. Vzhledem k tomu, že nejen v souvislosti s pražským "festivalem tolerance", ale obecně s jakoukoli akcí na obranu homosexuality se vždycky hovoří o tom, že homosexuálové vůbec nejsou diskriminovaní, dostávají všichni ti, kteří takový názor hlásají, názornou možnost ukázat, že v jejich světě ta diskriminace opravdu neexistuje. Jenomže sportovní akce nikdo bojkotovat nechce.
Postup putinovského režimu proti homosexuálům nabral obrátek a představitelé Ruska se zjevně cítí pevní v kramflecích, neboť účastníkům jak aktuálního moskevského mistrovství, tak chystané zimní olympiády v Soči předem vyhrožují, jak dopadnou, pokud snad dají průchod svým homosexuálním sklonům nebo jen sympatiím pro své jinak orientované bližní. Lidskoprávní organizace vyzývají k bojkotu. Zřejmě bez šance.
Ve sportu to není snadné. Není to práce, kde si můžete dovolit pár týdnů kvůli něčemu stávkovat. Měsíce a léta dřete, abyste se předvedli ve vrcholné formě na krátkodobém turnaji nebo jednorázovém závodě - a pak zas trénink. Všechno, nebo nic. Forma nepřichází pokaždé, vstupují do toho další faktory. Extrémní stres. Když teď vynechám, nemusím už tady příště vůbec být. Je jasné, že obětovat svou kariéru, svou životní šanci za nějaké abstraktní ideály se nikomu nechce. Tak to prostě je.
Větší dilema je to patrně pro sportovce, kteří jsou sami homosexuální. Sport je extrémně homofobní prostředí. Většina v menšině raději, jak pro duševní klid, tak kvůli sponzorům, raději zůstává v skrytu. A to ani nemusejí žít v Rusku.
Situace nemá happy end. Kdyby se mezinárodní sportovní společenství proti Rusku rázně ohradilo, dodalo by to větší odvahu všem gayům a lesbám mezi sportovci. A šířilo by se to celou společností. A možná by to ve výsledku v něčem pomohlo i v Rusku.
Ale nežijeme v pohádce. Takže všichni se budou tvářit, jako že se nic neděje, homofobové naberou na síle a chuti a plíživá diskriminace, otevřená nenávist a výbuchy násilí se budou stupňovat. A pořád bude proč pořádat nové a nové pochody hrdosti.
Často se říká, že homosexuálové přece nemusejí bojovat za toleranci, že jí už tak mají dost. Pomiňme jiná nebezpečenství, skrývající se v této formulaci, a zaměřme se rovnou na to problematické slovo "tolerance". Vždyť v tom to přece je: když říkáme, že něco tolerujeme, neznamená, že se nám to nelíbí, ale že s tím nemůžeme nic dělat. Proto třeba "tolerance k bolesti". Tudíž je sice fajn, že společnost homosexualitu toleruje, ale kýžené rovnoprávnosti je to skutečně vzdálené ještě na hony.
