Díky souhře nakladatelských náhod sešly se v těchto týdnech "na pultech knihkupectví", jak zní publicistické klišé, v době elektronického obchodování už poněkud zatuchlé, tři svazky korespondence pozoruhodných osobností české kultury, pokrývající skoro 140 let naší moderní historie. Všechny stojí za přečtení a promyšlení. Jeden z nich je bezkonkurenčně zábavný.
Z chronologického hlediska budiž na začátku první svazek (z plánovaných šesti!) korespondence Karla Havlíčka Borovského. O vydání se zasloužilo Nakladatelství Lidové noviny, podnik spojený s babišovským deníkem pouze svým odjakživa nešťastným názvem. To, že Havlíčkovy dopisy (přes 1200 položek) nebyly nikdy v úplnosti vydány a komentovány, patří dost vysoko na seznam ostud české literárněvědné bohemistiky. Měla na to 160 let.
Ke svazku Karel Havlíček: Korespondence I (1831-1842), jehož vědecká redakce je dílem Jaroslavy Janáčkové ("řešení projektu" zaměstnalo 28 lidí, v knize o 542 stranách je celkem 134 dopisů), NLN "přihodilo" sborník podnětných studií nazvaný Karel Havlíček ve světle korespondence. Autorský kolektiv (Robert Adam, Tilman Berger, Jaroslava Janáčková, Petr Mareš, František Martínek, Petr Píša, Magdaléna Pokorná, Martina Rybová, Lucie Rychnovská, Miloš Řezník, Barbora Špádová) se na odeslanou i přijatou korespondenci velkého novináře podíval parciálně: jeden z analytiků si všímá studentské korespondence s mladším spolužákem z německobrodského gymnázia, dalšího zaujaly listy, které psal Havlíčkovi jeho spolužák z filozofe (a jeho svědek na svatbě) Gabler, atd. K souboru Korespondence tento paperback o 176 stranách nutně patří, možná měl být vydán nikoli na začátku, nýbrž na konci jako bezplatná prémie pro subskribenty všech šesti svazků, ale to už bychom po NLN asi chtěli moc.
Dalším pečlivě připraveným souborem dopisů - tentokrát jen dvou osob - je svazek nazvaný Šeřík a růže (Nakladatelství Academia, 591 str.). Editor Martin Hrdina v něm předkládá korespondenci spisovatelek Irmy Geisslové a Sofie Podlipské z let 1883-1897, celkem 262 dopisů. Překvapivě silná vzájemná náklonnost dvou žen různého věku (Geisslová byla o 22 let mladší) a odlišných prostředí se projevuje třeba takto: "Buďte šťastna v dechu vůně linoucí se z polí a zahrad jarně pučících, v tom jásotu bezstarostného ptactva, v tom hebounkém a měkkém šumotu bledě zeleného listoví!" To přála "milostivé paní" Podlipské, milované a milující tchyni Jaroslava Vrchlického, jí "hluboce oddaná" slečna Geisslová z Jičína do Prahy 14. 5. 1888.
Tyto dvě dámy si však psaly nejen o "měkkém šumotu bledě zeleného listoví", tady před námi ožívá česká společnost oné doby (Podlipská 22. 11. 1893: "Zeyer vrátil se ze Sibiře a Ruska..., Sládek těžce stonal... Vrchlický pilně přednáší na univerzitě..."), do níž patřily třeba takzvané rukopisné boje: "U nás mluvíme po celé večery o Rukopisu. Není pochybnosti, že vyjde vítězněji než kdy předtím ze všech zkoušek nejen paleografických, ale též polemických," sděluje nejapně paní Podlipská 31. 3.1886. A dodává ještě nejapněji: "Kdybych byla p. Gebauerem neb Masarykem, již bych se raději vzdala." Ba dokonce: "Věřte mi, a mně je líto těch dvou dobrých učenců, že se takhle přenáhlili. Je to přímo neštěstí pro ně horší než smrt." Slečna Geisslová reaguje 25. 4. 1886: "Rukopisná otázka začíná mne lekati. Zdá se, že není již pouhým vědeckým sporem, ale něco zcela jiného... A ti ,dva dobří učenci', kterých Vaše křišťálové srdce, milostpaní, tak litovalo, jako by si toho soucitu nezasluhovali." Masarykova prezidentství se ani jedna z těchto dvou udatných vlastenek nedožila.
Třetím svazkem korespondence, z naší trojice neobjemnějším a nejobsáhlejším, současně nejzábavnějším, je korespondence Josefa Váchala s Josefem Hodkem. Pod citátovým názvem Až do hrobu tmavýho ji pro nakladatelství Trigon uspořádala a komentovala, zkrátka k vydání připravila erudovaná váchalovská badatelka Hana Klínková. Na 862 stranách čteme 483 listů z let 1912 až 1968. Učitel Josef Hodek, ctitel a jediný žák Josefa Váchala, který na počátku jejich celoživotního přátelství toužil u něho "dřevorytu se naučiti", byl o čtyři roky mladší než jeho mistr - a zemřel čtyři roky po něm. Je to úžasná, strhující četba, jako epistolograf byl Váchal vtipný, nápaditý, rozmarný, (sebe)ironický, jeho vypravěčská "obžernost" dosáhla parametrů hrabalovských, ne-li rabelaisovských. Impozantní je u tohoto génia naprostá vnitřní svoboda ve všem konání, tedy i v soukromém psaní. "Ty máváš rukou a pohrdavě díš, že tyhle moje dopisy ani za čtení nestojí a patří přímo na reterát a že líp si přečíst N. S. Chruščeva [sic] referát na plenárním zasedání ÚV KSSS o zvýšení výroby hovězího masa, což má souvislost s ideovým ruchem na spisovatelské frontě u nás," píše v polovině v 50. let v dopise, v němž čtverácky utrousí také: "My pro žádný povstání nebyli a nejsme, leda pro ono v kalhotech, ha!"
Dobrá zpráva na závěr: váchalovský zlatodol stále ještě není vytěžen! Editorka do tohoto souboru nezařadila tucet manuskriptů ("literární texty adresované Hodkovi"), z nichž dva nejdelší mají po 120 stranách! Je tedy stále na co se těšit.