Nejsem sice ročník, který mohl vidět, jak se do tehdejšího Československa valí tanky, přesto nemůžu pochopit, proč se mi někdo pořád snaží namluvit, že to nebyly ruské, ale sovětské tanky. Nejsem s to pochopit, proč se opět hledají slovíčka, která mi mají vysvětlit, že musím přijmout, že je hodný a zlý Rus a že ten současný, nesovětský, je přece úplně jiný než ten, kterého známe z historie. Existuje přece nějaký model chování národa. Víme, že západní typ demokracie není aplikovatelný ve všech kulturách a že v lepším případě fungují jen její specifické variace.
Jednoduše jsou různé kultury, které se od sebe viditelně liší. A Rusové jsou jiní, mají jiné potřeby a vždycky nejlépe žili za diktatury, v lepším případě osvícené. Zároveň rád přiznám, že jakákoli moje osobní zkušenost s Ruskem byla vždy vřelá, a třeba návštěvu Petrohradu jsem si užil naprosto fascinován, přičemž více než Ermitáž mě uchvátilo Ruské muzeum.
Vedle toho zůstává zkušenost z cesty do Kantova rodiště, někdejšího Königsbergu, dnešního Kaliningradu, zase zážitkem zcela jiného druhu: důkazem popření a pošlapání všeho neruského.
Rusko je v mnohém úchvatná země, ale Čechám nikdy nic dobrého nepřinesla a nepřinese. Rusové jsou jiní. My pro ně nikdy bratry nebudeme a nenechme se šálit nějakou slovanskou příbuzností. 21. srpen 1968 je trpkým mementem. Bohužel se vždycky najde dost lidí, kteří jej budou zlehčovat, omlouvat nebo vysvětlovat. Tady ale není místo pro sentiment ani zjihlost z fascinace. Tato otázka je jednou provždy zodpovězena a je sebedestruktivní si ji opět pokládat.
Závidím Polákům, kteří jsou z ruské nemoci navždy vyléčeni, a nepřeji si žádnou Katyň, abychom to jako Češi museli definitivně pochopit. Jen se obávám, že bychom takovou katarzí ani nikdy neprošli a neunesli ji, protože se vždy najde dost kolaborantů, normalizátorů a vysvětlovačů, kteří nás přece spasí. Jsem pro korektní vztahy s Ruskem, ale proboha už žádné bratrské slintání po tvářích!
Hezký týden
