V sedmnáctičlenné vládě Bohuslava Sobotky zasedají jen dva rodáci z Prahy, zato máme ministry z Přerova, Bohumína i z Uherského Hradiště. Proč se vlastně Pražané nechtějí podílet na politickém směřování vlasti?
Rodilí Pražené, kteří touží po politické kariéře, jsou ohroženým druhem. Rody žijící již po generace v hlavním městě, si totiž k nejvyšší politice vypěstovaly zvláštní odstup. Tahle práce je vysoce riziková, nejistá a většinou ji doprovází jen krátkodobý úspěch. Usedlý Pražan proto raději sází na jistoty velkého byznysu, ovšem s venkovskými politiky, kteří přicházejí do hlavního města vládnout, je vždycky jedna ruka. Stověžatou Prahou okouzlené ministry z Horní Dolní totiž vykutálený pražský Pepík umí náramně využít či je dokonce použít jako lobbisty, kteří mu dopomohou k ještě většímu obchodnímu úspěchu a ztučnění rodinného konta. A zatímco autochtonní Pražan bohatne, ministerské naplaveniny se mnohdy tak zapletou do korupční pavučiny, že záhy skončí i ten jejich dočasný rozlet pod vysokými stropy Strakovy akademie.
Ve vládě Bohuslava Sobotky dostali křeslo jen dva ministři, kteří mají v rodném listě místopisný název Praha: Martin Stropnický na obraně a ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Ministr kultury Daniel Hermann vyrůstal v Českých Budějovicích, ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček pochází z Bohumína a třeba ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová se narodila v Třebíči a k Vysočině se stále hrdě hlásí. Ve vládě sedí i rodáci z Přerova, Náchoda, Ostravy, Jindřichova Hradce, Kladna, Plzně, Chlumce nad Cidlinou, Uherského Hradiště či Rakovníka, přičemž premiér Sobotka spatřil svět ve velkopavlovické vinařské oblasti.
Ztratili tedy Staropražané vůli po moci a předali ji venkovanům? Z pohledu historie nic nového, spíše hodně stará písnička. Česká politika uhnětená převážně z pražského těsta, to je totiž nostalgická nota, která nikdy neplatila. Ani v dobách národního obrození, v čase staročechů a mladočechů, vždyť i František Palacký musel do Prahy dojít až z pobeskydských Hodslavic a první československý prezident T. G. Masaryk ze slováckého Hodonína. Každé hlavní město totiž ke svému růstu potřebuje ambiciózní venkovskou krev, která je jistým druhem transfúze v začarovaném kruhu. Téměř každý v Praze úspěšný vidlák či maloměšťák se totiž nakonec také změní v Pražana a jeho potomkům a vnoučatům už nikdo venkovský původ rodu rozhodně vyčítat nebude. Jenže má to háček. Čím více tyhle nové rody srůstají s Prahou, tím bližší jsou jim místní moresy, k nimž naivní starost o věci veřejné a blaho státu patří jen výjimečně. Pak zbývá jediné. Opět čekat na další venkovany s čerstvým valašským nebo šumavským větrem v kapsách špatně padnoucího obleku.
