Očima Martina Hekrdly
Vlkova věčná vášeň

Zaslouží skoro obdiv vytrvalost kardinála Miloslava Vlka, který stále bojuje za "pravdu", že katedrála svatého Víta - celým jménem katedrála sv. Víta, Vojtěcha a Václava - je majetkem římskokatolické církve podle práva. To je úžasné! Soudní spor o katedrálu vypukl již před 21 lety. Máme toho sporu všichni - věřící i neznabozi - po krk, protože teprve celkem nedávno (5. března 2009 )skončil rozsudkem Nejvyššího soudu: verdikt zní, že vlastníkem dominanty Pražského hradu - oficiálního sídla našich prezidentů - je český stát. A kardinál Vlk najednou v květnu 2013 na to, že katedrála stále patří církvi, neboť nový letošní verdikt Ústavního soudu stát coby vlastníka katedrály zpochybnil.

Samozřejmě, že se do bývalého arcibiskupa pražského a primase českého hned kdekdo takříkajíc navezl. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka označil Vlkův postoj za nemístný a nenasytný - a pokoušel se odvést kardinálovu pozornost od chrámu Páně ke katastrofální nezaměstnanosti, která dnes devastuje stovky tisíc rodin a kterou duchovní herold Kristovy chudoby nějak opomněl komentovat. Jako skryté kritické ohrazení proti katedrální vášni svého arcibiskupského předchůdce se jeví i poukaz kardinála Dominika Duky na dohodu mezi (jeho) arcibiskupstvím a (Klausovým) Hradem o společné správě katedrály. "Bylo to nejrozumnější řešení a dobrá ukázka toho, že stát i církev umějí spolupracovat, aniž by navzájem vyhrocovaly spory," uvedl na svém - Duka jde s dobou - facebookovém profilu.

Čtu to takhle: nevyhrocuj, bratře v Kristu, staronové spory v zemi notorických kacířů a nevěřících, když k nám právě proudí státní miliardy a běží masivní restituce státního majetku v náš prospěch hmotný i správní, jak se na nezávislou entitu sluší. Už to je od nás nebetyčně troufalé, že co nevidět na Staroměstském náměstí - pár kroků od Jana Husa, s vytrčenou bradkou pravdu vzývajícího - vztyčíme mariánský sloup coby symbol pobělohorské éry, kterou má český národ načtenou jako antihusovskou "dobu temna". Jestli sis toho náhodou nevšiml, před Arcibiskupským palácem není vysochána Svatá Panna, ale T. G. Masaryk, který byl na kordy s Vatikánem a v jednu chvíli měl na krku žaloby od 250 katolických katechetů. Mlčeti zlato, chceme-li ještě mnoho televizních mší, v nichž požehnáme médiím. A čemukoli, co se nám zrovna bude hodit do krámu.

Povrchní znalec práva...

Dobrá. Jenže kardinál Vlk je za těch 21 let ošlehaný větry soudních síní, stal se znalcem práva a převzal i nejvyšší princip mravní všech právníků: "Ať zhyne svět, jen když je naplněno právo!" Nebo jinak: nechť je uznáno vlastnictví církve, i kdyby kvůli tomu měla sama propadnout plamenům pekelným. Mnozí jurisdoktoři tohle ocení.

Zdá se mi však, že pan kardinál spáchal nejen chybu taktickou, potažmo politickou, ale i chybu právní, lépe: ve výkladu nalezeného práva. Nelze se mu divit. Široce si totiž vyložil pozitivní a matoucí nález Ústavního soudu z 22. dubna 2013 v "jiné věci", jak sám uvádí. Tedy ve věci - dodávám - ústavní stížnosti Václava Třmínka, Nely Třmínkové a Julie Šedivé, jimž obecné soudy zamítly nárok na vrácení bytu a zastavěné parcely v "katastru Hradčany", které byly vyvlastněny vládním nařízením číslo 55 z roku 1954. Tedy týmž nařízením, kterým byla vyvlastněna katedrála sv. Víta a předána "československému lidu". Jestliže Třmínek se Šedivou, proč ne církev svatá s pravdou pravdoucí? "Tu to máme!" řekl si zřejmě rozpálený Vlk.

Ústavní soudci (předsedkyně senátu Michaela Židlická, soudkyně Vlasta Formánková a soudce zpravodaj Miloslav Výborný) v neveřejném projednávání, které údajně nebylo zapotřebí, vyvodili - kromě "neurčitosti" zestátněného teritoria -, že vládní nařízení 55/1954 je sice formálně stále platnou součástí právního řádu (v roce 1999 Ústavní soud nevyhověl 44 poslancům a odmítl normu zrušit), ale nesplňuje - jakožto výplod "komunistického režimu" - náležitosti "materiálního pojetí legitimity a demokratického právního státu". A protože jedním ze základů této legitimity (všeobecně pociťované oprávněnosti) je nárok na vlastnictví, musí být tento nárok respektován. Soukromé vlastnictví budiž svato. S ním - podle soudců a kardinála Vlka, známého obránce chudých, vdov a sirotků - stojí a padá demokracie...

...hluboký neznalec pokory

Je tady jeden problém, který možná "nedocvakl" ani soudcům, natož "komunistickým bezprávím" věčně rozvášněnému kardinálovi. Pomiňme v případě katedrály "neurčitost" komunistického znárodnění - svatý Vít se tyčí v samotném srdci Hradu, Prahy i celé země, jedno, druhé i třetí symbolizuje a je v tomto smyslu zcela určitý. Nejde o kutloch na bydlení a hrstku cihel na stavební parcele. Především však nikdy, od samotného založení Karlem IV., nebyl koncipován jako "normální kostel", ale jako symbol státu a záštita "všech dobrých Čechů" (pravil "otec vlasti"). Čechů v běhu dějin rozmnožených o protestanty i ateisty, ba i o - nedá se nic dělat - komunisty, o občanskou společnost, která velechrám teprve ve 20. století ze svých kapes dostavěla a vnímala jako národní poklad. Také proto byla katedrála vyňata z restitučního zákona, který je v účinnosti od 1. ledna tohoto roku. Také proto se v uplynulém dvacetiletí neustále hovořilo - počínaje Václavem Havlem - o potřebě "zvláštního zákona" o katedrále. A také proto byl 27. listopadu 1996 kardinál Miloslav Vlk donucen k prohlášení, že katolická církev se vzdává katedrály "ve prospěch českého národa".

Je skoro žinantní dneska upozorňovat, že "demokracie" znamená česky "vláda lidu". Základním kamenem demokratického právního státu není jen ani především soukromé vlastnictví, ale suverenita lidu, svrchovanost občanů. Demokracie je tím, co lidé chtějí. To je hlavní "materiální základ" její oprávněnosti. Právo je především nástrojem tohoto chtění (a jen v přesně vymezené míře brání excesům obecné - často přelétavé - vůle). Soukromé vlastnictví se stále ještě smí v "obecném zájmu" vyvlastnit a církev katolická (tedy "obecná") je si toho určitě vědoma.

Musím panu kardinálovi oznámit, že je to ještě horší. Občas se totiž stává, že i odporná diktatura - a třeba v jedné jediné kauze - naplní materiální, demokratické, se spravedlností korespondující náležitosti práva. Už před čtvrt stoletím to pochopil německý novinář z Mnichova, který napsal: katedrálu svatého Víta "považoval celý (český) národ po staletí za majetek všeho lidu. A v tomto smyslu mu mluvila z duše dokonce i komunistická strana." (Süddeutsche Zeitung 30. listopadu 1996).

Někdy je názor z odstupu - a nejlépe z ciziny - důležitý. Vášeň našincova umí totiž zaslepit i nespornou duchovní bytost, která má v popisu práce rozjímání a pokoru.