Co je v předvolebním čase dobré si uvědomit? Například to, že volby 2010, které překreslily naši politickou scénu způsobem dosud nevídaným (v napohled pevnou, uvnitř však v jednu z nejkřehčích konstelací), měly ještě jednu základní vlastnost: jejich výsledky se výrazně lišily od předvolebních průzkumů, a to až o 14 procent. Statistická chyba to nebyla. Ani náhodou.
Ne, nutně to neznamená, že šlo o výsledek píle a pracovitosti najatých služebníčků ze zkorumpovaných institucí. Společenské vědomí poznamenané vzrušením, nedůvěrou a hlubokým rozčarováním z politického života (a ze života vůbec) se vždycky samo o sobě - tenkrát jako dnes - opravdu obtížně přeměřuje. I kdyby je zkoumaly celé roty neúplatných.
Jak kvantifikovat preference velkého množství lidí, kteří své "pevné rozhodnutí" najednou změní až těsně před urnou (rozuměj: volební) se slovy: "Ale co, tak jim to tam tedy ještě hodím, i když asi už, hernajs, opravdu naposledy"? Jak se usadit mezi očima - přímo v čelním laloku - lidí notoricky nerozhodnutých, koho budou volit a zda se vůbec do volebních místností vypraví? Není vůbec třeba podvodníků, aby uměle navozovali holou skutečnost, že někteří voliči v roli respondentů ani do anonymních dotazníků nepřiznají, že jsou nevoliči. Anebo že jsou naopak zapálenými voliči, bohužel však právě těch politických - starých "odepsaných" i nových "spasitelských" - stran a hnutí, které jsou cupovány v médiích denně, pádně a přesvědčivě...
Už jenom tohle vede k tomu, že statistická chyba (nejčastěji v intervalu mezi 1,5 až 3 procenty) zdaleka nestačí k vyjádření takzvané chyby reálné. Ta může být s trochou smůly klidně i čtyřikrát pětkrát větší ("ne-li méně", řekl by Jára Cimrman). Zvláště letos, kdy - kromě zmatku v hlavách z celkové situace - pan prezident národu zkazil prodloužený víkend volbami, je míra účasti voličů skoro jistě snížena. Zatímco šance menších subjektů a těch, které se mohou opřít o ukázněné stoupence (ODS ani ČSSD k nim věru nepatří), se také tím určitě zvýšily. O kolik procentních bodů? Nevíme.
Letos totiž nevíme nic. Preference stojí na vodě, a tak nás to konečně nutí volit "bezohledně". Protože nikdo neví, jak je která politická síla doopravdy silná, nelze se letos ohlížet na "rovnováhu sil", pečovat o demokracii vyvažováním jedněch proti druhým (kteří by nám jinak - jeden jako druhý - mohli být ukradení). Není koho co vyvažovat, není-li známo, komu čemu se doopravdy (ne)daří.
Hvězdná to chvíle! Za osm dní budeme prostě volit, koho chceme, zcela svobodně, snad až lehkovážně. Možná z toho vzejde katastrofa. Ale historikové nebudou schopni popřít, že volby 2013 v srdci Evropy představovaly to, co je v politice asi nejvzácnější: srdeční záležitost.
