V tropickém a okurkovém létě žijí události a zprávy vlastním životem více než kdy jindy. To je i případ posledního výroku papeže Františka během návratu z Ria de Janeiro do Říma. "Pokud je někdo gay, hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?" utrousil papež.
Nešlo o žádný dlouho připravovaný a pilovaný statement, natožpak citát z encykliky, ale jen o zmínku v rozhovoru se skupinkou novinářů během mnohahodinového pobytu na palubě letadla. Vyvozovat cokoliv z této jedné věty je velmi odvážné, troufalé, ba možná bláhové. Přesto média i sociální sítě zaplnily soudy, co všechno ten výrok znamená nebo může znamenat.
Naprosto zásadní prohlášení papeže! Historický moment! Obrovský krok ke zrovnoprávnění homosexuálů. Teď ještě antikoncepci... Nejen antikoncepci, ale i potraty - minimálně v případě těhotenství po znásilnění. A padne i celibát?
Jezuitův výlet v čase
Kdyby papež vyslyšel mediální, tedy převážně liberální vox populi, posunul by dějiny katolické církve mávnutím proutku o desítky, možná i stovky let dopředu. Média by mu za to jistě zatleskala (méně už asi masa věřících), ale takto to v tak konzervativní instituci, jakou je církev - a zejména pak hierarchie Svatého stolce -, opravdu nefunguje.
Vztah římskokatolické církve ke čtyřprocentní menšině dnes definuje Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou vydala v roce 2005 (tedy v éře Benedikta XVI. a z církevního pohledu nedávno) vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Ani tam se - pro někoho možná překvapivě - nepřikazuje homosexuály upalovat na hranici: "Tyto lidi (tj. lidi s hluboce zakořeněnými homosexuálními sklony) musíme přijímat s úctou a jemností; je třeba vyvarovat se ve vztahu k nim každé známky nespravedlivé diskriminace."
Pokud jde ale o poměr homosexuálů k církvi a kněžství, hovoří instrukce jasně: "Církev, třebaže má hlubokou úctu k osobám, jichž se to týká, nemůže přijímat do semináře a připouštět k vyšším svěcením ty, kdo praktikují homosexualitu, projevují hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo podporují tzv. homosexuální (gay) kulturu. Zmíněné osoby jsou totiž v situaci, která je závažným způsobem na překážku vytváření správného vztahu k mužům a ženám."
Varování od anglikánů
Argentinský jezuita František je sice možná mužem, který v katolické církvi posune leckteré hranice, nikoli ale hned - a už určitě ne takto revolučním způsobem. Jakkoli je papež suverénem Vatikánu, pohybuje se v hierarchii, která je vystavěna z proudů konzervativnějších i liberálnějších. A jen sotva může úplně pominout přímé pasáže v bibli, kde se jako v Třetí knize Mojžíšově mluví o homosexualitě jako o ohavnosti: "Nebudeš obcovati s mužským pohlavím, scházeje se s ním jako s ženou; nebo ohavnost jest."
Ostatně výstrahou pro římské katolíky může být i to, jak se s tématem homosexuality vyrovnávaly anglikánské církve. Když byl v roce 2003 v americké episkopální církvi vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson, vedlo to nejen k velkému rozkolu uvnitř episkopální církve, ale i k hrozbě rozpadu celého anglikánského společenství, už tak dost zdecimovaného spory o kněžská a biskupská svěcení žen.
Takže podobné spontánní výroky či třeba i pokusné balonky papeže Františka sice sledujme, vítejme nebo zavrhujme, ale v žádném případě krátkodobě nepřeceňujme.
