Očima Martina Hekrdly
Všichni jsme Američané

Když skoro před dvanácti lety narazila dvě letadla plná cestujících a unesená teroristy do "dvojčat" v New Yorku, psaly se po celém světě eseje typu "Jsem Newyorčan" (tak to dokonce zformuloval jeden můj bývalý kolega) anebo "Všichni jsme Američané" (Nous sommes tous Américains, nazval svůj editorial tehdejší šéf vydavatelství Le Monde, Korsičan Jean-Marie Colombani). Vznikly tisíce podobně pojmenovaných a maximálně empatických úvah. Když byl minulý týden - ve čtvrtek 18. července - oficiálně vyhlášen bankrot města Detroitu, ocitla se tato tragédie (málokdo popírá tragičnost události) na pouhém tržišti senzací letošního léta. Nějak se neumíme vcítit, empatie se nedostavila.

Najednou je pro nás Amerika daleko a fakta se jeví jako příliš exotická. Detroit, stále ještě největší město Michiganu a bývalá metropole automobilového průmyslu od dvacátých do osmdesátých let minulého století, se vylidnil stejně rychle jako kdysi "westernová" městečka Středozápadu (když konečně byly jinudy nataženy koleje anebo kovbojské party hnaly stáda po jiných dobytkářských stezkách). Detroitská aglomerace se stala takřka stejným městem duchů přímo před našima očima: počet 1,8 milionu obyvatel ještě v padesátých letech se nyní smrskl na 700 tisíc (jen mezi lety 2000 a 2012 se odstěhovalo 300 tisíc lidí).

Město má 78 tisíc vylidněných domů. Není proč v nich bydlet, jestliže z dvanácti automobilových fabrik zbyla jen jediná (Chrysler). To byl také důvod, proč krizová záchrana automobilové "velké trojky" (Ford, General Motors, Chrysler) Obamovou administrativou samotnému městu, zvanému kdysi Motortown či Motor City, příliš nepomohla. Bílý dům nemá v úmyslu pomoci Detroitu jako veřejné sféře, jako prostoru pro setkávání a formulaci zájmů místních občanů. V roce 1975 podržely federální zdroje nad vodou zbankrotované město New York. Dnes "federál" pomáhá jen soukromým bankám a také - výjimečně - privátní produkci (za cenu devastace mezd).

Proč nás má Detroit zajímat tak, abychom se aspoň trochu vcítili? Třeba proto, že rozvoj tohoto města spočíval - stejně jako do značné míry dnešní rozvoj České republiky spočívá - na jediném odvětví, na výrobě automobilů. V důsledku globálního konkurenčního boje v produkci aut začal úpadek města sociální degradací či odchodem obyvatel již v dobách, kdy se "kola výroby" točila na plné obrátky; ždímáním produktivity "výrobních faktorů" se každých deset let snižovala potřeba pracovních sil zhruba o 25 procent. Roztáčela se spirála sociálního úpadku a segregace, rozrůstání "nebezpečných čtvrtí", rasových nepokojů, kriminality a exodu (převážně "bílých") Američanů. Zvyšování objemu sociálních dávek šlo ruku v ruce s vysycháním daňových zdrojů chudnoucího a vylidňovaného města. Hospodářská krize 2008-2009 prohloubila dlouhodobé rozvírání nůžek mezi příjmy a výdaji do dnešních apokalyptických dimenzí.

Ať zhyne svět!

Loni v březnu dostal Detroit cosi jako nucenou správu, krizového manažera Kevyna Orra, kterého republikánskému guvernérovi Ricku Snyderovi doporučil Wall Street. Orr to byl, kdo podal návrh na bankrot s deklarovaným cílem "dostat se zpátky na solidní finanční základ". Konkurzní správa umožňuje Orrovi nenapadnutelný právní režim ze strany důchodců (20 tisíc lidí) a zaměstnanců městské správy (31 tisíc lidí), postižených značnými škrty. Všichni obyvatelé města, zvláště však chudých čtvrtí, pocítí ztížený přístup k veřejným službám včetně lékařské péče, která má doslova smrtelné délky dojezdů, anebo v případě nutnosti zásahu hasičů (ve vybydlených domech hoří skoro pořád) či policie (Detroit je město s nejvyšší kriminalitou v USA). V jedné vyspělé zemi se nám prostě tak nějak vyvinula džungle. Ačkoli krizový manažer ujišťuje, že město bude plnit své běžné závazky, konkurzní právníci v kuloárech novinářům už řekli: "Kdyby nezaplatil NIC, nebude trestně postižitelný."

Ořezáno na kost, vymysleli si tohle: zatímco Obamova administrativa v rámci "kvantitativního uvolňování" pumpuje každý měsíc 85 miliard dolarů bankám, město Detroit nedostane federální "doláč" ani jeden. Z každého dolaru městských příjmů má jít odteď 75 centů věřitelům (tedy týmž bankám, které tak pilně zalévá "federál"), 10 centů do penzijních fondů (aby nám hlady pomřelí důchodci nekazili vzduch) a zbytek - 15 centů - půjde holt na ty sanitky, policisty a hasiče (aby se neřeklo, protože stejně nedojedou nikdy včas). A něco ještě přihodíme spřáteleným podnikatelům na zcela nesmyslné projekty (stadion, lunapark a podobně). Snad zbyde na dotace pro ně, dáme-li do frcu proslulou uměleckou sbírku z místního muzea i cizokrajná zvířata z detroitské zoologické zahrady. Privátní investoři mají rádi exkluzivitu.

Žádný expert nedá ruku do ohně za to, že se právě takovou devastací nastartuje rozvoj města, v nějž kupodivu stále ještě věří 63 procent jeho obyvatel (nehynoucím optimismem se od nás Američané liší výrazně). Zato je mnoho expertů, kteří se domnívají, že Detroit je míněn jako laboratoř určité "šokové terapie", jako příklad pro jiná americká města (Moody´s již snížila rating Bostonu i Chicagu) a pro celou americkou společnost. Detroit je prý pro Ameriku tím, čím se pro Evropu - a také pro Nečasovu vládu a jejího "nejlepšího ministra financí" - stalo zadlužené Řecko. Kevyn Orr mluví úplně stejně, jako k nám hovoříval Miroslav Kalousek z majestátní výše svého úřadu: o dusivém rozsahu mandatorních (ze zákona povinných) sociálních a jiných zbytečných výdajů, o dlouhých letech hanebného žití na dluh a o potřebě - i kdyby na ni třeba i zhynul svět - "rozpočtové odpovědnosti".
Jsem Detroitčan. Všichni jsme Američané.