Byl tehdy na vrcholu popularity a zdánlivě si neměl nač stěžovat. Jeho vpravdě nezaměnitelný hlas zněl z rádia i z televize, jeho písničky byly populární napříč věkovými skupinami. Mohlo mu to stačit, ale nestačilo.
Kdekdo se díky němu rád blýskl vlastním podáním Slavíků z Madridu, mnozí se nesčíslněkrát dojali jeho přednesem Terezy. S jeho hlasem byl spojen rozjuchaný orchestrion televizních Chalupářů a možná i díky němu se rozsvěcelo o něco víc žárovek určujících dramatický osud kuchaře Svatopluka. A náhle, překvapivě snad úplně pro všechny, přišla zpráva, že Waldemar Matuška je v emigraci.
ČTĚTE TAKÉ: Zemřel zpěvák Waldemar Matuška
V roce 1986 dal populární zpěvák jasný signál: v zasmrádlém socialistickém Československu to opravdu nestojí za nic. Infarktová situace pro komunistické funkcionáře a bezpochyby pádný důvod k zamyšlení i pro ty, kterým byl v té době celkem ukradený veškerý disent. Zasloužilý umělec Waldemar Matuška dal zřetelně najevo, že kašle na čekání na perestrojku, na mlhavé vidiny přiblížní Západu. Prostě tam odešel.
Sotva to pro něj bylo jednoduché. Musel předpokládat, že si před desetitisíci svých zdejších přízniců už nikdy nezazpívá. Přesto se rozhodl, a jistě ne jen z hmotných důvodů. Stejně jako řada jiných umělců před ním, Karlem Krylem počínaje a Janem Třískou nekonče, vzkázal svým četným příznivcům, že se zdejším komunistickým režimem nelze v dobrém žít.
Bezpočtu lidí nepochybně ovlivnili v jejich náhledu na nutnost změny chartisté či další přesvědčení odpůrci totality. Ale gesto populárního zpěváka Waldemara Matušky, jakkoli především osobní, bylo svým dosahem mimořádné. Oprávněně je lze vidět jako jeden z mnoha kamenů, které nakonec složily mozaiku společenského protestu v roce 1989.
Komunisté se pokusili vůči Waldmaru Matuškovi uplatnit své tragikomické sankce, vymazali jeho hlas z Chalupářů a jméno z titulků Rozpaků kuchaře Svatopluka, zarazili desku s příznačným názvem Jsem svým pánem. Zpěvákova popularita tím samozřejmě neklesla, naopak. Po listopadu stále nacházel nadšené publikum, za nímž se mohl vracet. Což činil často, ale nikdy natrvalo. A to je další vzkaz Waldemara Matušky. Jeho rozhodnutí být doma jinde posléze ztratilo přídech protestu a stalo se prostě výrazem sebevědomého postoje člověka, který ví, že svou vlast může mít rád i z dálky. Zůstal svým pánem.
Foto: ČTK
