Jak si tak experti na všechno (a na předvolební masáže) čtou v programech stran, zvedá se povyk zvláště nad levicovými programy. Partaje z levé části politického spektra (ČSSD a KSČM) a rovněž do jisté míry - jen ať si to také odskáčou - lidovci chtějí větší míru přerozdělování. Nic více, nic méně. A je z toho pěkný poprask.
Vzestupné pásmové zdanění příjmů (daňová progrese) a zvláštní "daně z přepychu" (a naopak úlevy nízkopříjmovým skupinám) jsou v médiích unisono nazývány "bičem na bohaté" anebo "trestem za bohatství". Dříve se aspoň říkalo, že zdaňování je "trestem za výkonnost". Neustále to opakoval exministr financí Miroslav Kalousek a vypadal při tom velmi přesvědčivě. "Na nic si nehraje," říkají i dnes mladí a zase budou volit topku.
Bohužel, majoritní vlastník veleúspěšného Seznamu, miliardář Ivo Lukačovič, dávno přiznal (a v posledním čísle týdeníku Euro doslovně ocitovali), jak to s tou pílí bohatých - a prý vlastně jediných tvůrců hodnot - doopravdy je: "Lenost je pro podnikatele důležitá. Když jste jako podnikatel líný, neděláte všechny činnosti ve firmě a delegujete je na někoho jiného. Proto si hledáte kvalitní spolupracovníky. A pokud jste opravdu hodně líní, hledáte tak kvalitní lidi, po kterých práci ani nemusíte kontrolovat," řekl Lukačovič na jedné své přednášce. Nebijte ho, řekl pravdu!
Skanzen v nás
Levice tedy dost chytře nehodlá "trestat" píli a pracovitost, ale rovnou až úctyhodné bohatství, byť by i z lenosti - ne-li snad hlavně z ní - pocházelo. Možná její ideologové dokonce četli Právo na lenost, slavnou knihu zetě Karla Marxe, socialisty Paula Lafargua, která vyšla ve stejném roce jako Komunistický manifest (1848), s nímž tak trochu bezděčně polemizovala (co na to Lafarguova choť Laura, rozená Marxová, nevíme a nedozvíme se). A tak levicoví partajníci, kteří přece - jak známo - nemají dohromady nic proti "nemakačenkům", chtějí ryze "populisticky" omezovat přepych. A vůbec bohatým brát a chudým dávat jen proto, aby byl exemplárně potrestán zločin zhýralé zazobanosti. Takhle se to u nás podává, takhle je levice ostouzena - způsobem, jaký by nikde jinde v Evropě nebyl možný ani po volbách, natož před nimi.
Myšlenkový skanzen, náš vnitřní kolovrátek, vynikne nejlépe na pozadí tří raportů, které v jediný den - minulý čtvrtek - zveřejnily Credit Suisse, Červený kříž a Mezinárodní měnový fond. Globální banka se sídlem v Curychu spočítala, že světové bohatství - disponibilní aktiva vyčíslitelná v penězích - dosáhlo letos 178 bilionů (178 tisíc miliard) eur, tedy 241 bilionů dolarů či 4,6 trilionu korun. Dolaroví milionáři a multimilionáři, kteří představují 0,7 procenta světových domácností, ovládají 41 procent globálního bohatství, skoro o dvě procenta více než loni (a 10 procent nejbohatších osob, včetně zazobaných nemilionářů, ovládá 86 procent světových aktiv). "Krize je šance!" mohli jsme ostatně v posledních několika letech mnohokrát číst v titulcích novin. Hořké čtení pro skoro polovinu světové populace (46 procent), která vlastní méně než jedno procento globálního "žvance". Celkové bohatství se zvýšilo (meziročně skoro o pět procent) a bohatí zbohatli. Proč? Především proto, že chudí zchudli (jenom ve Francii v letech 2008-2011 spadlo pod hranici chudoby 350 tisíc nových "socek").
Sekáč za dveřmi
Tady už jsme u závěrů Červeného (křesťanského) kříže, který na své zprávě o prohlubování nerovností spolupracoval s Červeným (muslimským) půlměsícem (aniž by u toho vypukl "střet kultur"). Bekele Geleta, střechový tajemník obou organizací, konstatoval, že "Evropa je konfrontována s nejhlubší humanitární krizí za posledních 60 let". Vždyť 3,5 milionu Evropanů je nyní závislých na potravinové pomoci, což mezi lety 2009-2012 představuje vzestup o 75 procent! Geleta uvedl, že dopady této krize budou pociťovány desetiletí, i kdyby nyní došlo k brzkému ozdravění ekonomiky. Samotná zpráva evokuje od konce války nevídanou beznaděj a apatii, vzrůst xenofobie a sociální i politickou nestabilitu. Právě na tohle bezděčně navázal MMF vlastní studií. Je to vlastně výzva k uplatnění všech nástrojů, které mohou posílit "sociální soudržnost", tedy především větší míra přerozdělování a solidarity. Až si někteří dělají legraci, že snad "rudí" už konečně ovládli i ten MMF, tu starou fabriku neoliberálních politik. To perpetuum mobile, jež navíc kočíruje Christine Lagardeová, někdejší francouzský - a hodně pravicový - "Kalousek v sukních" v éře Nicolase Sarkozyho.
Není prostě možné být a zůstat bohatý - ať už výkonný, nebo líný - v sociálně rozpadlé společnosti. Je nutné ji stmelit, za každou cenu znovu poslepovat. "Bič na bohaté" je možná pedantsky výchovný, až příliš podobný školní rákosce z dávných dob. A "trest za bohatství" je docela určitě - a nejen v Česku - subjektivně ponižující. Ale není to ve skutečnosti trest, nýbrž podaná ruka záchranáře. Kdo na ní plive, přivolává trest opravdový. Ten, jenž se určitě opět - známe to všichni zpaměti - nezakecá.
