Očima Martina Hekrdly
Nečasova politická závist
12.03.2012 16:27 Glosa
Český premiér se přiznal k závisti, již jinak jeho strana a vláda vymítají na potkání. Jako brzdu společenského rozvoje, která atakuje úspěšné a kazí jim radost z příjmů. Jenže Petr Nečas měl na mysli - při pohledu na výsledek slovenských předčasných voleb - závist politickou: "Každý premiér by chtěl mít jednobarevnou vládu," řekl novinářům k drtivému vítězství strany Roberta Fica. Proč nepřiznat, že v politice jde o státní moc? A když už, tak samozřejmě o moc co největší a neúčinnější, o nejvyšší výkonnou moc ve státě?
Jenže závistivý český premiér bohužel připojil žert či bonmot. Dalo by se prý říci, že - tak to formuloval - "politické straně se nemůže stát nic horšího, než když je nucena ze sta procent realizovat svůj volební program".
Tohle ale k smíchu není. Shůry se nám tu totiž sděluje (a zcela vážně), co vlastně vždycky a úplně všechny strany zapomenou sdělit svým voličům v průběhu zběsilých kampaní. Že billboardy a televizní spoty měly by vypadat jinak, než jak vypadají: "NEVOLTE NÁS PŘÍLIŠ!" A pod tím drobnějším písmem: "Mohlo by dojít k tomu, že bychom museli realizovat náš program. A to přece nechceme (někdo musí mít rozum), nebo nemůžeme (podívejte se na Čínu, jak levně produkuje, a na ratingové agentury, jak lehce potápějí celé státy i s jejich nejvyššími exekutivami).
Naštěstí dochází k drtivému vítězství jedné strany málokdy. Snad by ani řádně neproběhlo "budování kapitalismu v Čechách" (Tomáš Ježek), kdyby historický šéf ODS Václav Klaus neměl v první půli devadesátých let koaliční vládu. V ní liberální ODA brojila proti Klausovu opatrnému "gradualismu" a lomila rukama nad "bankovním socialismem", zatímco lidovci bránili "sociální pilíře" tržní ekonomiky. Bylo na koho svádět hlemýždí tempo. Nebo excesy.
Zlatá éra věru nestoprocentního vládnutí a stoprocentního klientelismu nastala v dobách opoziční smlouvy za vlády Miloše Zemana (1998-2002). Zprava tehdy znělo, že protivník zkrátka vyhrál volby, a zleva zase, že holt kvůli pidistranám nemá vláda většinu. Zato však "smlouvu o stabilním politickém prostředí". Jeho kmotrovské sítě ovlivňují politiku dodnes.
Šťastně nestoprocentní vláda sociálního demokrata Vladimíra Špidly byla ozdobena opět lidovci, kteří si náhle vzpomněli na zbylé dva pilíře, konzervativní i (ekonomicky) liberální. Miroslav Kalousek jako dlouholetý lidovecký šéf rozpočtového výboru zapletl tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotku do "deformy" veřejných financí, jak jí říkali odboráři. A dodnes mu Nečasův škrtavý kabinet může připomínat, s čím vším v minulosti už souhlasil...
"Byla to koaliční vláda," odpovídají sociální demokraté. Oni nic, oni muzikanti. A mohli by dodat s Nečasem: "Politické straně se nemůže stát nic horšího, než když je nucena ze sta procent realizovat svůj volební program." Tož, to se nestalo.
Koaliční princip je zjevně hodnota natolik nezpochybnitelná, že jí snad neotřese ani proces s Vítem Bártou, pro něhož je 500 tisíc korun totéž jako pro předsedu Věcí veřejných pětistovka (dosvědčil přímo, slavný soude, Radek John). Koalice se hodí do školní občanské nauky jako doklad kultivovanosti politické plurality. Na politickou scénu pak jako výmluva, proč leccos důležitého prostě nelze pro lidi udělat. A hlavně jako překážka k hlubšímu zkoumání, proč za určitých poměrů nelze pro lidi udělat nic, natož snad všechno a stoprocentně. Tohle opravdu funguje.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.