Několik vět: Křičet přestavba nestačí

Text Několika vět oficiální tuzemská média v roce 1989 nezveřejnila. Rudé právo dokonce v červenci 1989 alibisticky otisklo - zřejmě fiktivní - otázku čtenáře z Děčína, který žádal zveřejnění petice, a redakční odpověď: "Iniciátoři této výzvy sledují jediný cíl - rozvrat naší společnosti. Takové snahy popularizovat na stránkách Rudého práva nikdy nebudeme."

Výčtu sedmi požadavků Několika vět předcházela preambule, která začínala slovy: „První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy ´přestavba´ a ´demokratizace´, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo co ji alespoň vzdáleně připomíná." Následně petice vyzývala vedení země, aby „pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důsledným systémovým změnám", přičemž podle autorů textu Stanislava Devátého, Václava Havla, Jiřího Křižana a Saši Vondry je k tomu třeba (citace):

• Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězni.
• Aby přestala být omezována svoboda shromažďování.

• Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různorodosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.
• Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

• Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
• Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

• Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.