Když někoho zavraždili nebo znásilnili, nebylo jim ještě ani patnáct let. Právě proto nejsou ve vězení, ale v Boleticích, výchovném ústavu pro chlapce, kteří spáchali obzvlášť závažný trestný čin. "Někteří z nich se nezmění, páchat zlo budou vždycky," říká ředitel ústavu Rudolf Jakubec.
Několik let u vás pobýval třeba Robert P., který v pouhých dvanácti letech zavraždil a pak znásilnil třináctiletou spolužačku. Podle místa činu je veřejnosti znám jako vrah z Kmetiněvsi. Jaký byl?
Nemůžu o něm mluvit, jediné, co můžu říct, je, že u nás se choval slušně. Dodržoval pravidla, která jsme mu nastavili.
Podle odborníků měl Robert P. tak závažné deviace, že je v podstatě nenapravitelný. Ostatně v roce 2014, ve svých třiadvaceti letech, šel do vězení za loupežné přepadení. Dají se napravit alespoň někteří chlapci, kteří v dětství spáchali zvlášť závažný trestný čin?
Děti, které tady máme, můžeme rozdělit do tří skupin. Do první patří ty, se kterými neuděláme nic, i kdybychom se zbláznili. Mají buď nějakou nemoc, poruchu, nebo jsou tak zanedbané, že už nemáme šanci je změnit a budou celý život páchat zlo. Náš úkol je prostý, musíme ochránit společnost, aby nikomu neublížily.
A ty další dvě skupiny?
Pak tady máme děti, které se na scestí dostaly kvůli tomu, že jim rodiče nevytvořili dostatečné zázemí. Jejich máma mohla fetovat, tátu zavřeli, bydleli v otřesných podmínkách, až se nakonec dostali v devíti letech na ulici. Cesta z takových poměrů k nám je docela krátká. Často se sám sebe ptám, co bych dělal na jejich místě. O tyhle děti a jejich nápravu bojujeme. Některé jsou po příchodu k nám závislé na drogách a jsou na tom velmi špatně, občas se nepodaří je navést na správnou cestu, ale nevzdáváme se. A pak je tady třetí skupina, to jsou kluci, které se napravit podaří.
Vzpomenete si alespoň na jednoho kluka, kterého se vám podařilo vychovat tak, že jste na něho v uvozovkách pyšný?
Takových dětí je několik. Jeden kluk se vyučil kuchařem a vaří v restauraci na horách. Je spokojený a jeho okolí netuší, čím si prošel. Takže ano, jsou i tací, kteří mi dělají radost.
S násilníky, devianty a vrahy pracujete denně. Je vůbec možné vytvořit si k někomu takovému bližší vztah?
Jasně, já mám ty kluky svým způsobem rád. Vím, že to zní hrozně, ale jinak bych tuhle práci nemohl dělat. Jezdím s nimi na vodu, beru je na kolo... Ale na druhou stranu se rozhodně nedá říct, že by se mi po někom stýskalo, když odsud odejde. S bývalými žáky jsem v kontaktu málo a sleduji je také minimálně. Není na to čas. Kluci se sami neozývají, protože nejsou ani trochu hrdí na to, že u nás pobývali. Nikde se tím nechlubí. Výjimečně nás někteří navštíví, přijedou s rodinou nebo napíší.
* Litují někdy mladí zločinci toho, co udělali?
* Zaútočil na vás už některý z chovanců?
* Jaký vlastně mají vaši chovanci režim?
* Připomíná prostředí ústavu spíše vězení, nebo internát?
* Ze kterých krajů k vám putuje nejvíce mladistvých delikventů?
* Setkávají se někdy s rodiči?
NA TYTO I DALŠÍ OTÁZKY NALEZNETE ODPOVĚDI V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE V PRODEJI OD PONDĚLÍ 10. ZÁŘÍ 2018.
