Trvalo to přesně 25 let od pádu komunismu ve východním Německu, než se o odsunu rozhodl promluvit saský parlament. Ten letos schválil vyhlášení Památného dne vyhnání na 14. září. Neměli by pietu za odsun ctít i Češi, kteří vyhnání německých spoluobčanů v letech 1945 až 1946 zorganizovali?
Saský parlament schválil před prázdninami nový Památný den vyhnání a pietní akce za oběti odsunu se budou konat 14. září. Stejný památný den následně zavedla v celostátním měřítku i vláda Angely Merkelové, bude se ctít od příštího roku vždy 20. června. Němci si v tyto dny nebudou připomínat jen vyhnání sudetských Němců z Československa, ale celkový poválečný exodus čtrnácti milionů lidí německé národnosti, kteří museli odejít i z dnešního Polska, Slovenska, Rumunska či z Maďarska.
První týdny po válce v roce 1945 řádili v českém pohraničí především rudoarmějci, například znásilňovali ženy prakticky v každé vesnici. Ruskou armádu však do měsíce po osvobození Československa zkrotili jejich velitelé. Mezitím se ve zrůdy proměnili mnozí Češi a hlavně v takzvaných revolučních gardách se setkávali násilníci všeho druhu včetně sadistů. A gardy už od května organizovaly takzvané divoké odsuny, které nebyly posvěceny mezinárodními dohodami. Časopis TÝDEN zaznamenal v Chomutově tři svědectví německých starousedlic, které nakonec do odsunu nemusely.
Erika Fuksová: Táta s dědou pracovali na šachtě, kde za ně neměli náhradu. Jen proto jsme se vyhnuli pochodu smrti z Chomutova. Večer před tím příšerným pochodem k nám domů přišla revoluční garda z národního výboru a odvedla nás do lágru v Ervěnicích. Tam jsme vystřídali ruské zajatce. Na vozíček jsme si mohli naložit jen pár věcí. V táboře bylo všechno zavšivené, hrozné podmínky, ale alespoň nás tam nemlátili, potřebovali těžit uhlí.
Ema Laubrová: Taky nás zachránila šachta, na které pracoval otec i strýc. Tisíce Němců z Chomutova a okolí pak gardisté 9. června 1945 nahnali na hřiště, tam jich dvacet popravili, pochod nepřežily stovky lidí.
Karin Štefanová: Měli jsme to podobně, dělnická rodina, zachránila nás "mannesmannka", to byla válcovna trub v Chomutově. Děda tam pracoval už od roku 1908, specialista. Češi si s výrobou vůbec nevěděli rady.
* Jak citované pamětnice prožívaly první dny po konci války v květnu 1945? Jak se v jejich obcích chovali rudoarmějci?
* Kdo zorganizoval pochod smrti německých žen, dětí a starců, který byl v červnu 1945 vypraven z Chomutova a zahynulo při něm nejméně 140 lidí?
* Proč se tento pochod smrti dnes připomíná jen na německé straně hranice? Jak vůbec Češi z Krušnohoří přijímají vyhlášení Památného dne vyhnání?
* Kolik obětí celkově měl takzvaný divoký odsun?
* Jak by dnes vypadalo české pohraničí, kdyby ho nemuseli opustit Němci, kteří zde přitom žili až sedm století?
* Když nyní vyhnání připomíná oficiální německý kalendář, neměl by tento pietní den připomínat i kalendář té země, která po odsunu Němců toužila a dosti nevybíravými prostředky ho i zorganizovala?
* Jak bude odsun vnímán v českém pohraničí, až zemřou poslední pamětníci těchto událostí?
Odpovědi na tyto otázky najdete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 8. září 2014.
