Devět let. Tak dlouhá bude mise Aleše Pejchala coby českého soudce u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Šedesátiletý advokát - specialista na restituční spory - se angažoval například v bitvě o Svatovítskou katedrálu či pomohl Národnímu divadlu ve sporu s řádem voršilek. Donedávna radil i prezidentovi Václavu Klausovi. Automatickému spojování s jeho jménem se však brání. "Nejsem jen Klausův advokát," říká v rozhovoru pro on-line deníku TÝDEN.CZ.
Byl jste k štrasburskému soudu vybrán z trojice kandidátů. Soupeřil jste se soudcem Nejvyššího soudu Zdeňkem Kühnem a akademičkou Mahulenou Hofmannovou. Víte, co rozhodlo ve váš prospěch? Proč jste byl vybrán právě vy?
Pravděpodobně rozhodl můj životopis a podpora ze strany stálé české delegace v parlamentním shromáždění Rady Evropy. V Evropské úmluvě je stanoveno, že kandidát na soudce musí splňovat podmínky pro výkon vysoké soudní funkce nebo být uznávaným právníkem, napnil jsem dle mého názoru beze zbytku obě podmínky.
Jste místopředsedou advokátní komory, ale širší veřejnost vás pravděpodobně znát nebude. Lidé si spíše mohou vzpomenout na některé případy, kdy jste pomohl státu nebo jeho institucím v boji proti restitučním nárokům. Spor o Svatovítskou katedrálu, Národní divadlo proti voršilkám či Národní památkový ústav proti vydávání hradu Bouzov řádu německých rytířů. Máte za sebou i několik vyhraných sporů ve prospěch Národní galerie, jejímž téměř dvorním advokátem jste byl. Proč jste se na restituční spory tak specializoval?
Pro úplnost: v advokátní komoře jsem funkci složil právě dnes (úterý 11. září 2012). Dvorní obhájce Národní galerie mně začala přezdívat média. Naše advokátní kancelář tuto instituci skutečně zastupuje už pomalu dvacet let a myslím si, že docela úspěšně. (Pejchal například vyhrál spor o díla takzvaného Mistra vyšebrodského oltáře s tamním klášterem nebo se strahovskými premonstráty o světoznámou Růžencovou slavnost Albrechta Dürera.) Odpověď na vaší otázku je poměrně jednoduchá. Od dětství jsem se zajímal o historii a ta je dodnes mým koníčkem. Spojení práva s historií bylo po roce 1989 přesně tím, co jsem v advokacii hledal. Přineslo mi to spoustu zajímavých věcí, například v některých analýzách jsem musel jít až do nějakého šestnáctého sedmnáctého století, kdy jsem hledal právní podklady. Byl to prostě můj zájem.
Byl jste velmi úspěšný právě při zastupování jmenovaných institucí. Proč jste dělal tak často pro ně a ne třeba pro protistranu?
To není pravda. Já jsem samozřejmě zastupoval i spoustu restituentů proti České republice. Ty instituce byly možná akorát více vidět. To je celé.
Můžete nějaké soukromé klienty jmenovat?
Ve většině těchto případů jsem stále vázán mlčenlivostí. Medializovaná je například rodina Ottových s jejich nárokem na rakovnický podnik Rakona. (V roce 2000 se Pejchal jako první z Česka domohl odškodného za poškození práva na spravedlivý proces právě u Evropského soudu ve Štrasburku. Částka 10,5 milionu nebyla pro tuzemské stěžovatele dosud překonána.)
Byly mezi vašimi klienty i nějaké šlechtické rody?
Ne. Když se ale projdu po Čelákovicích či po Brandýse nad Labem, kde jsem nejvíce působil a stále v něm bydlím, tak můžeme jít pomaličku kolem domů a mohu vám jeden po druhém ukazovat, tady proběhla restituce a já byl právním zástupcem. Těch zastoupení fyzických osob v restitucích byly stovky.
V kontextu s vašim úspěchem s Rakonou je zajímavé, že se vracíte takzvaně na místo činu, a přitom budete jako soudce na druhé straně. Nemyslím to jako střet zájmů, ale...
To taky žádný střet zájmů není, a ani nemůže být. Je o naprosto normální. Například současný prezident soudu Angličan Nicolas Bratza byl advokát. A také spousta dalších soudců u Evropského soudu má podobnou minulost.
Vaše jméno je ale často zmiňováno i v souvislosti s prezidentem Václavem Klausem. Jemu jste měl radit s argumentací při sporu o lisabonskou smlouvu, ale před soudy jste ho zastupoval i ve chvíli, kdy odmítl jmenovat soudního čekatele Petra Langera.
Nejsem jen Klausův advokát.
Nicméně pro Klause jste ještě donedávna dělal jako poradce.
Úplně takhle bych to nespecifikoval. Byl jsem členem konzultativního sboru v právních otázkách, které pan prezident v roce 2003 ustanovil. Tento sbor se však sešel pouze několikrát. Pro kancelář prezidenta jsem některé posudky zpracovával a v některých případech ho i zastupoval. Zdaleka to ale nejsou moje jediné kauzy. Takhle jsem to myslel.
Co říkáte na současnou dohodu o katedrále, kterou uzavřel Václav Klaus s primasem českým a kardinálem Dominikem Dukou, podle níž stále patří státu a církev ji má k užívání?
Myslím, že ta dohoda bylo velice moudré vyústění dlouhého sporu. Jsem rád, že k té dohodě došlo. Určitým způsobem jsem v tomto případě po odborné stránce v tomto působil u jejího uzavření.
Když mluvíme o prezidentu Klausovi, ten vás ve zmiňovaném roce 2003 zkoušel bezúspěšně navrhnout na ústavního soudce. A to hned dvakrát po sobě. V Senátu byla proti vám poměrně velká nevole, mluvilo se o vaší údajné minulosti v KSČ i v Lidových milicích, což jste tehdy vehementně popřel. Čím si tu silnou antipatii politiků zpětně vysvětlujete?
Abych pravdu řekl, tak bych taky rád věděl, čím to tehdy bylo. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Bylo to i pro Kancelář prezidenta ČR naprosto neočekávané. Objevily se opravdu zmiňované nesmysly. Já v podstatě nemám ani co vyvracet. Samozřejmě jsem nikdy členem KSČ nebyl, několikrát jsem členství odmítl. Na Právnické fakultě jsem nevstoupil do SSM a měl jsem s tím problémy. S těmi milicemi, to už vůbec nechápu. Podívejte, po devíti letech to hodnotit... Nakonec já jsem to vzal tak, že to pro mě byla ohromná životní zkušenost. Svým způsobem tím, že jsem se nestal ústavním soudcem, tak mně osud přinesl několik velice zajímavých kauz u štrasburského soudu. Navíc je otázkou, zda bych se nyní stal právě ve Štrasburku soudcem.
V tuzemsku jste považován za jednoho z největších odborníků na církevní právo. Jak vnímáte současnou podobu emoce budícího zákona, který leží v parlamentu? Jsou obavy pana prezidenta kvůli prolomení února 1948 oprávněné?
To jsou zajímavé otázky a velice rád bych na ně odpovídal. Kdybych ovšem nebyl v minulosti členem legislativní rady vlády a zpravodajem návrhu tohoto zákona...
Vy jste se na návrhu nějak podílel?
Nikoli. Legislativní rada pouze doporučuje nebo nedoporučuje vládě návrh zákona přijmout. Rada zaujala určité stanovisko a já jsem se paní předsedkyni Karolíně Peake zavázal, že nadále tu záležitost nebudu komentovat. To je jeden důvod. Druhý důvod je to, že nevím, jak to celé dopadne a je otázka, zda se tím při své budoucí funkci ve Štrasburku ještě nebudu muset zabývat.
