Před 50 lety, 3. srpna 1968, se v Bratislavě konala porada představitelů států Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Polska, NDR, SSSR a Československa), na které byla přijata takzvaná Bratislavská deklarace. Ta zdůraznila, že obrana socialistických vymožeností je společnou povinností všech socialistických zemí a při setkání navíc dostalo sovětské vedení od Vasila Biľaka do rukou "zvací dopis", kterým část československých komunistů žádala Sovětský svaz o pomoc s údajnou kontrarevolucí.
Třístránkový text deklarace je plný frází o nutnosti bratrské spolupráce, o významu Varšavské smlouvy, boji proti imperialismu, ohrožení světového míru a zmiňoval také například nutnost podpory "vietnamského lidu" nebo důsledky "agresivní politiky vládnoucích kruhů Izraele". Za Československo se schůzky zúčastnili představitelé obrodného procesu Alexandr Dubček, Oldřich Černík a Josef Smrkovský, ale také zástupci konzervativních sil Jozef Lenárt a například Vasil Biľak, který v Bratislavě předal sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi takzvaný zvací dopis, který měl zdůvodnit vojenskou intervenci do Československa.
Na jednání pětice generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy 18. srpna v Moskvě pak Brežněv seznámil účastníky s dopisy z 3. a 17. srpna (ten byl osobním dopisem od Antonína Kapka) a zúčastnění pak podepsali protokol, který znamenal politické rozhodnutí o invazi do Československa.
Brutální vpád vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Polska, NDR, Maďarska a Bulharska) v noci z 20. na 21. srpna pak ukončil veškeré reformní snahy v Československu a k moci vrátil konzervativní a Moskvě zcela poddané představitele KSČ. Československo čekalo dalších dvacet let komunistické diktatury a "normalizace", komunistickou stranu pak personální čistky. Mnoho svobodomyslných lidí se rozhodlo pro emigraci, množství dalších čekaly perzekuce.
