Po 17 měsících vazby náhlý přechod do normálního života. Na jednu stranu úleva z návratu na svobodu a možnost umýt se v teplé vodě, na druhou však stres z návratu znamenajícího ohromně zrychlený režim. Kateřina Pancová, spoluobviněná v kauze Davida Ratha, se v rozhovoru pro TV Barrandov svěřila, že se snaží co nejvíce pracovat, aby se opět postavila na vlastní nohy a nebyla závislá na rodině. Doufá, že soud dopadne co nejlépe, i když o konkrétním výsledku raději nepřemýšlí.
Jak se cítíte na svobodě?
Je to velice těžké popsat. Asi jako po velké zkoušce, kdy si myslíte, že po ní přijde pocit euforie, a ten nepřijde. Nejsem psychicky ani fyzicky týrána, to vůbec ne. Ale zkrátka za těch 17 měsíců si musíte šetřit každou činnost, která vám ukousne trochu času. Pak najednou přijdete zpět do normálního života, kde musíte fungovat. Najednou musíte uklidit dům, uvařit otci, podívat se do stáje... Byla jsem v pondělí i v zaměstnání, kde jsem musela absolvovat nástup, to znamená od lékařské prohlídky a veškeré dokumentace. Ten den jsem ještě nemohla nastoupit do plného pracovního procesu, protože jsem jela k probačnímu úředníkovi přes celou Prahu. Najednou vidíte i ty ucpané ulice, což 17 měsíců nikde nebylo. Takže abych to shrnula, je to dosti ambivalentní pocit. Na jednu stranu jste rádi, že se můžete umýt, že máte přístup k teplé vodě, a na druhou stranu je tu ten úplný návrat do normálního života a s tím spojené obrovské zrychlení. Protože předtím to bylo naopak o obrovském zpomalení.
Co říkáte na přetrvávající vazební stíhání Davida Ratha a Petra Kotta?
Já doufám, že se to brzy vyřeší a že i oni budou mít šanci být propuštěni. Myslím si, že jak u mě, tak u obou těchto pánů je jakýkoliv strach o to, že bychom opustili republiku, naprosto nesmyslný. Co se týče pana doktora Kotta, tak ten tady má veškeré zázemí. Já taktéž. Veškerý majetek, který máme, byl zajištěn. A je absolutně vyloučené se někde skrývat či utíkat. On tady má rodiče, které má nesmírně rád. Zejména maminku, která na tom teď také není zdravotně zcela nejlépe. A i po té dlouhé době, po kterou jsme byli sledováni, jsme chtěli si tady v České republice vybudovat statek, zřídit si stáj a zkrátka tu opravdu žít. A to chceme i nadále.
Komu se to kdy povedlo takto utéct? Možná jednomu či dvěma lidem. Ti ale musejí žít v neustálém strachu. Já si neumím představit, že přeruším kontakty s Českou republikou. Navíc Petr Kott se sice občas domluví anglicky, ale rozhodně to není na práci v zahraničí, kde by si tím jazykem vydělával.
Jednání je naplánováno na prakticky všechny všední dny, kromě pondělka. Jak to řešíte pracovně?
Vyšla mi naštěstí vstříc probační a mediační služba, kde byla paní velice vstřícná. Vysvětlovala jsem jí ten problém. Takže budu v Motole vždycky v pondělí, ale pokud soud přestane trvat na mé každodenní přítomnosti, tak si okamžitě v nemocnici navýším úvazek.
A další věcí je fakt, že dnes mi můj otec v podstatě dává část svého důchodu. Navíc přijede teta, která mi dá půjčku. Já jim to budu chtít v budoucnu vrátit, takže chci úvazek, který by mi pomohl tyto dluhy splatit. Včetně plynu, vody, elektřiny. Zatím se tedy vše odvíjí od rozhodnutí soudu.
Jak se k vám chovají po návratu v práci?
Zatím jsem se setkala pouze s lidmi, kteří se mnou sympatizují a nejsou zmanipulováni tímto procesem. Jsou to hlavně lidi, kteří mě znají dlouhá léta a občas mi to až vžene slzy do očí, když mi řeknou, že za mnou stojí. Našla se i spousta lidí, kteří pomohli tátovi, když se ta věc stala. První měsíce byl z toho naprosto vyřízený. A když za mnou pravidelně a poctivě jezdil, tak jsem viděla, jak je psychicky úplně na dně. Například ale moje primářka, která k němu přijela a přivezla mu léky, mu řekla, že se o tom nebudou dále bavit. Objednala ho "násilím" do ambulance ke kardioložce a řekla mu, že pokud nepřijde, přijede si pro něj sanitkou. To jsou věci, které těmto lidem nezapomenu. Udělali pro nás opravdu mnoho.
Jak si představujete, že soud dopadne?
Samozřejmě doufám, že dopadne co nejlépe, ale zatím si výsledek raději nepředstavuji.
