Každý, kdo sleduje dramatické záběry z Atén a čte novinové titulky "Krachující Řecko. Ohně v ulicích a první mrtví", "Řecko v plamenech kvůli úsporám" nebo "Evropa se bojí řecké nákazy" se musí ptát, co se to v Řecku děje? Je situace opravdu tak vážná?
Ano, je. Vážnější, než si mnozí ještě nedávno připouštěli. Státní bankrot není hypotetické strašidlo, ale reálná ekonomická a sociální hrozba, která má dopady na život miliónů lidí. Astronomická pomoc Řecku ve výši téměř tří biliónů korun je bezprecedentní. Nikde přitom není jistota, že bude stačit. Finanční trhy zatím reagují s velkou nedůvěrou.
Řecko platí daň z luxusu, na který bylo zvyklé. Obrovská přezaměstnanost ve státním sektoru, třinácté důchody, odstupné ve výši desetinásobku platu, bonusy za včasný příchod do práce... Dnes Řecko sklízí plody populismu tamějších vlád, není konkurenceschopné. Finanční pomoc je vázána na razantní úspory. Reálné platy klesnou o 20 %, důchody o 10 % a věk odchodu do důchodu se prodlouží na 67 let. Příjmy rodin klesnou o 15 %.
Mnoha Řekům se to nelíbí. Demonstrují, stávkují. Emoce a frustrace těch, kteří nechtějí přijít o své výsady, se přelévají do chaosu a nekontrolovatelného násilí. Situace zneužívají anarchisté a komunisté k vyřizování účtů s kapitalismem. Hrozí, že financování dluhů státu bude vytlačovat soukromé podnikání. Téměř nikdo přitom Řecku nevěří, že nakonec stejně nezbankrotuje. Spíše je namístě otázka, jak je možné, že vydrželo tak dlouho.
ČTĚTE TAKÉ: Někdy taky žvaním, přiznává fyzik a politik Nečas
Šéfové stran mají na účtech miliony, statisíce i nulu
V přímém přenosu jsme svědky krize „sociálního" státu socialistického střihu v řadě evropských zemí. Nelze si dále žít nad poměry. Nelze si sobecky přisvojovat privilegia, na která nejsou zdroje. Nelze se spoléhat jen na to, že nám někdo pomůže. Ano, možná, ale za jakých podmínek? Ochota zodpovědnějších zemí a mezinárodních finančních institucí platit nezodpovědnost ostatních výrazně klesá.
Podobné kroky ve snaze zachránit euro narážejí na značný odpor veřejnosti v těch zemích, které se mají podílet na financování řeckých dluhů. Jsem ostatně toho názoru, že čeští občané by se neměli podílet na sanaci důsledků rozmařilosti a falšování statistických údajů řeckých vlád. Už jen proto, že Česko není součástí eurozóny.
Je zjevné, že spolehnout se musíme především na sebe, na svoji odpovědnost. Zbývá jen tvrdá práce. Stát se musí uskrovnit, jedině tak se vyhneme řeckým, ale i maďarským, lotyšským, portugalským nebo španělským problémům.
Musíme zavést vymahatelnou finanční disciplínu, prohloubit adresnost vyplácení sociálních dávek a provést zásadní změny ve zdravotnictví a důchodovém systému. Proto prosazujeme finanční ústavu, která zamezí nezodpovědné rozpočtové politice. Proto chceme vyrovnat veřejné rozpočty do roku 2017. Proto chceme už v příštím roce snížit výdaje o více než 50 miliard korun. Tyto kroky může provést jen nepopulistická vláda, proto stojíme na důležité křižovatce.
Nejde o nic menšího, než o obranu naší země před bankrotem. Zároveň je zřejmé, že bude nutné upravit evropský Pakt stability a růstu, aby více zohledňoval ekonomický růst a sankce za nedodržování pravidel byly vymáhány automaticky.
Česká republika je zatím v lepší kondici, než řada jiných evropských zemí, i díky protikrizovým opatřením vlády ODS. To vše se může rychle změnit. Agentura Moody´s vyslala Česku varování. Pokud neprovedeme reformy veřejných financí a důchodů a nesnížíme zadlužení, sníží nám rating. A to je první krok do pasti, ve které se ocitlo Řecko.
Levice lže, když tvrdí, že nám nic podobného nehrozí a dluhy že se platit nemusí. Musí a nemůže to být zcela bezbolestné. Čím dříve začneme, tím lépe. Vyhneme se hrozbě citelného snížení životní úrovně širokých vrstev obyvatel, jak se stalo v zemích, kde vládli populisté.
Redakce on-line deníku TÝDEN.CZ nezasahuje do textů.
Foto: Karel Šanda
