Sobotní pohřeb Ivana Martina Jirouse přinesl i otázku, zda s uložením jeho těla na hřbitov v Kostelním Vydří není pohřben i celý underground.
U hřbitovní zdi se pásl kůň. A celou Vysočinu pokryl mlžný opar, jako by nad krajinou roztáhl křídla bájný Ikaros přichystaný, že s Magorem odletí na nebesa. Konečně, smuteční řeč v kostele v Kostelním Vydří vedl básník Jiří Kuběna a proslov byl plný i odkazů na antickou éru evropské civilizace. A právě Kuběna podotkl, že s Magorovou smrtí také jedna éra skončila – čas českého a moravského undergroundu. "Odchází s tebou celá epocha," prohlásil Kuběna nad rakví Ivana Martina Jirouse.
Opravdu skončila? Na Jirousově sobotním pohřbu nad tím přemítal každý ze smutečních hostů, který underground dovedl až na práh jednadvacátého století, dokonce až do roku 2011. I když se po sametové revoluci zdálo, že podzemní kultura už nebude mít v právě vybojované demokracii místo, záhy se ukázalo, jak je underground životaschopný a hlavně potřebný i v nové době. A to navzdory tomu, že ikony někdejšího podzemí obsadily význačné posty v politice, samosprávě i ve státní správě.
"Nejsem si jist, zda teď nový klub vůbec otevírat," posteskl si v sobotu na pohřebním karu ve Skalákově mlýně majitel legendárního pražského hostince Na Neklance Petr Bohunovský. Právě v jeho lokále zůstával underground stále živý a Petr se dokonce na jaře odhodlal k rozsáhlé rekonstrukci podniku, jež měla být dokončena příští rok. Obdobné pochybnosti bylo cítit i z řečí Jaroslava Erika Friče, který s neúnavným zápalem pořádá každý čtvrtek v brněnském klubu Boro undergroundovou akademii Uši a vítr (ta měla už neuvěřitelných 334 pokračování). Pochyboval i blízký Jirousův přítel a performer Milan Kozelka, jenž to do držitelů současné moci zostra šil na každém festivalu nezávislé kultury, kterého se zúčastnil.
Když byl Ivan Martin Jirous spouštěn svými přáteli do země a farář Ladislav Heryán k tomu drnkal na kytaru slavnou máničkovskou píseň o "muchomůrkách bílých", někdo vykřikl: "Máničky, zpívejte!" A do té doby ne úplně spontánní zpěv přítomných se několikanásobně zesílil. Někdo si zapálil, jiný připil na Magora z plaskačky. V tu chvíli se opravdu zdálo, že se tisícovka přítomných loučí nejen se svým Náčelníkem, nýbrž opravdu i s celou epochou undergroundu. Jenže už svým neformálním chováním při smutečním obřadu zároveň všichni dokazovali, že se hned tak nenechají někým "ohnout". Politickou tupostí ani zlatými telaty. Hloupými zákony ani cimrmanovskými evropskými normami, byrokratickou zlovůlí, všudypřítomnou korupcí, arogancí státní správy i samosprávy ani blbstvím komerčních rádií a televizí.
Právě tito lidé půjdou dál svou nezávislou cestou i bez Ivana Martina Jirouse. "Jsem hrozně rád, že jsem Magora ještě mohl zažít," podotkl ve smutečním davu mladičký student Honza Baka z Ostravy. Na pohřeb přijel stopem a bez koruny a vlastně vůbec netušil, jak se teď po obřadech v hluboké tmě dostane přes půl republiky domů. V každém případě je Honza i v dnešní "divné době" pevně odhodlán žít bez zbytečných kompromisů. Jako to uměl Jirous. Jako celý underground, jenž je nesmrtelný i po Náčelníkově smrti.
