Minulý týden se na Václavském náměstí pokusili upálit dva muži. Stalo se to ve dnech, kdy si celé Česko připomínalo 50. výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. Chtěli dotyční skutečně navázat na jeho odkaz? Nebo se jednalo o duševně nemocné jedince? Nejen na tyto dotazy odpověděl v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ psycholog Tomáš Morávek.
V pátek se v horní části Václavského náměstí polil neznámý muž hořlavinou a zapálil. Myslíte si, že se skutečně jednalo o demonstrativní pokus o sebevraždu s politickým podtextem?
Přiznám se, že to v tom nevidím. Politický projev čehokoliv by měl mít ideologické pozadí, nebo by se měl ten člověk k něčemu přihlásit. Já si myslím, že se na to můžeme dívat jako na projev lidí, kteří se zřejmě ze závažných důvodů rozhodli skoncovat se svým životem. A protože je v současné době zaměřená mediální a společenská pozornost na odkaz Jana Palacha, tak je to při výběru toho způsobu vedlo k tomu, že ten jeho čin nějakým způsobem okopírovali. Politický motiv bych tam neviděl, spíš negativní inspiraci.
Musí takový člověk nutně trpět některým z psychických onemocnění? Co se mu honí hlavou?
Velmi pravděpodobně za tím stálo psychické onemocnění. Jan Palach byl zdravou osobností, tedy bez psychiatrické diagnózy. Byla u něj jenom akcentovaná citlivost vůči spravedlnosti a svobodám. Nejspíše jde o akt sebevraždy, kterou vykonají lidé často pod vlivem duševní nemoci a deprese. Nejčastěji se jedná o muže ve středním věku, kteří jsou dlouhodobě nespokojeni se svým životem. Většinou v práci a ve vztazích. Jsou to jenom odhady, nikoho z nich neznám a neměl jsem možnost s nimi mluvit.
V sobotu se o to samé pokusil druhý muž. Oba jedinci svůj čin však předem ohlásili. Nasvědčuje takový postup, že se jednalo o demonstrativní pokusy o sebevraždu?
To slovo demonstrativní úzce souvisí s volbou. Z psychologického hlediska je velmi zajímavá otázka: jaký způsob zvolím k odchodu ze světa. No, a ten způsob může být samozřejmě velmi tichý. Dokonce jsem četl, že je v Japonsku takzvaný les sebevrahů, kde se ve zvýšené míře vyskytují oběšenci. Což je velmi tichý odchod. Můžu ale také z určitých důvodů zvolit takovou cestu, o které vím, že se o ní bude psát.
Takže prostě chtěli, aby se o jejich případech mluvilo?
Nejspíše ano. Když už se rozhodli něco takového spáchat, tak nechtěli být anonymní, chtěli přilákat pozornost. Je to ale opravdu na hraně, protože i o Palachovi se mluvilo jako o někom, kdo se chtěl skutečně zabít. Ale psychiatrička, která u něj tehdy byla, tak uvedla, že ten čin úplně dokonat nechtěl. On o tom dokonce i mluvil, že zemřít nechce. Takže ta motivace je velmi vrtkavá, můžeme to samozřejmě pouze odhadovat.
Podle vás nestáli o záchranu, když své činy předem oznámili?
To bych musel znát jejich osobní příběhy. Někdy na sebe ti lidé upozorňují dokonce několikrát, mají v anamnéze i tři pokusy o sebevraždu. Máme však jak vědomé rozhodování, tak i nevědomé. To znamená, že se třeba rozhodnu vědomě, že si vezmu život, ale v podvědomí doufám, že mě ještě někdo zachrání. Lidé si pustí například plyn půl hodiny předtím, než se jejich partner vrací běžně domů. Takže v tom transu pravděpodobně zatoužili po tom všem sdělit, jak byli nešťastní. Protože jinak by mohli spáchat tu zmíněnou tichou sebevraždu někde v lesíku.
Jaká je statistika sebevražd?
Při autonehodách zemřelo v loňském roce asi 570 lidí. Kdežto život si průměrně vezme asi 1300 až 1500 osob, takže je to skoro až trojnásobek. O autonehodách se ale hodně píše a mluví v médiích. Sebevraždu upálením si zvolilo 17 lidí za posledních dvacet let. Muži všeobecně volí silové způsoby odchodu ze světa, například zastřelení či oběšení. U žen jsou to naopak léky, nebo skok z výšky. Sebevraždu upálením si zvolilo za posledních dvacet let 17 lidí. Je to skutečně na posledním místě, je to trýznivý a bolestivý způsob. Všeobecně ale málo pečujeme o svoje zdraví a téma sebevražd není příliš v kurzu.
