Pod jeho vedením jdou Piráti nahoru a ve volbách do Evropského parlamentu chtějí získat dvacet procent hlasů. "Eurovolby vyhrajeme," říká jejich šéf Ivan Bartoš. Mluví i o tom, proč je pro Piráty nepostradatelný, jak vidí jejich počínání ve Sněmovně a jak se měli zachovat aktivisté z pražské Kliniky.
Jaký je váš postoj k osobnímu vlastnictví?
Samozřejmě ho respektuji, jak hmotné, tak nehmotné. Ale součástí definice vlastnictví je, že s ním přichází i zodpovědnost. A pokud se ptáte v souvislosti s Klinikou, tak celý fenomén squattingu ve své podstatě poukazuje na to, že se ve městě nacházejí objekty - někdy v majetku státu, jindy v majetku města, někdy soukromých subjektů - kde majitel svou zodpovědnost nenaplňuje. Nechá je chátrat nebo i spadnout. Že to dojde až do krajnosti a končí to vyklízením za asistence exekutora nebo policie, je věc jiná.
Jasně. Ale za aktivisty, kteří odmítali opustit prostory pražské Kliniky, se postavil třeba i pirátský primátor Zdeněk Hřib. Jak potom chcete přesvědčit lidi, že nejste pouze neomarxisté?
Ano, jak mám dokázat, že něco nejsem (usmívá se). Podle mě se Zdeněk Hřib pouze snažil v celé té věci fungovat jako mediátor, snažil se najít nějakou cestu. Když se pojedete podívat třeba do Berlína nebo do dalších měst v západní Evropě, uvidíte, že tam radnice rovněž akceptují existenci různých komunit, které dělají nějakou společensky prospěšnou aktivitu. Ale k tomu neomarxismu. Politická strana má nějaké ideály, program a stanovy. To, že mají členové a příznivci různé náhledy na svět, je naprosto přirozené. Důležité je, co se pak odhlasuje v rámci strany a zda jsou její reprezentanti v souladu s programem. Pokud by u Pirátů něco z toho neplatilo, nemohu být předsedou. Ale že se postoje některých liší od většiny? S tím nemám problém, jsme liberální strana.
Jak potom vnímáte výroky o fetišizaci vlastnictví a demokratizaci majetku, které v souvislosti s Klinikou zazněly? Měli by se politici aktivistů zastávat, jak to udělal Hřib?
Znovu říkám, že Zdeněk se v celé věci angažoval jen jako mediátor. On ani z titulu své funkce nemohl dělat nic jiného, protože ona budova není v majetku města čili to nebyl spor město versus Klinika. Pokládám za nešťastné, když si na celém problému různí politici hřejí svou polévku. A když jsem slyšel názory, že si jen mladí lidé chtěli skrze Kliniku opatřit bydlení zadarmo, musel jsem se tomu smát. Protože jak už jsem zmínil, fenomén squattingu nespočívá v ničem jiném než ve snaze upozornit na absenci odpovědnosti majitele vůči svému majetku a v hledání řešení. Ale z Kliniky mám vzpomínku, kdysi jsem se tam účastnil debaty na téma možné spolupráce mezi squattery, potažmo neziskovým sektorem a politiky. Byl jsem tam za politiky a z výroků a chování aktivistů jsem pochopil, že když se začne jednat s politiky, je celá idea jakoby automaticky pošpiněná. Od té doby to už v podstatě jen sleduji zpovzdálí.
O vyklizení Kliniky nakonec rozhodlo několik soudů včetně ústavního. Předpokládáme, že jako poslanec stojíte na straně soudů, nebo ne?
Pokud došlo ve finále k rozhodnutí nejvyšší soudní instance, pak je povinnost objekt opustit. To bezesporu.
CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPIS TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ 21. LEDNA 2019.
