Očima Miroslava Koreckého
Katarzi nečekejme, Škárka je všechno jiné než kladný hrdina

Tvrdí-li veřejně bývalý předseda a do úterka výkonný místopředseda vládní strany, že se v ní vesele korumpuje, nelze to brát na lehkou váhu. Jakkoli je Škárka důvěryhodný asi jako svědek vloupání do banky, kterému kouká z kapsy hasák.

Jaroslav Škárka, dlouholetý politik Věcí veřejných a v tuto chvíli už bezpartijní poslanec, si svým neohroženým svědectvím o poměrech v nejmenší vládní straně skoro říká o roli sympaťáka české politiky. Něco jako Libor Michálek, který upozorňoval na nekalosti ve fondu životního prostředí. Víc než kladný hrdina je ale Škárka hodně podivná existence, které je obtížné věřit i vlastní příjmení.

Pomiňme teď jeho slovní přemety posledních dnů, kdy je nejdřív něco pravda, pak je to záměrná mystifikace a nakonec zase pravda. Prolhanost se dnes už v české politice stala normou a je skoro jedno, jestli lže ministr financí o schůzce šéfredaktorů, premiérův mluvčí o smlouvě vládního úřadu s Topolánkovým advokátem nebo opoziční lídr o reálnosti volebních slibů.

Škárka by byl ale krajně nedůvěryhodnou existencí i bez svých názorových kotrmelců. Mezi novináři je ostatně považován za podivína už dlouho. Více našich politiků sice trpí paranoiou, ale málokdo ji má v tak pokročilém stadiu: komunikace novináře s ním už dávno připomínala epizodu z hodně přepálené bondovky. Kdyby byl pravdou jen zlomek toho, co Škárka naznačoval o odposleších a sledování ve VV, každý normální člověk by z takové party už dávno utekl. Škárka to neudělal.

Ve vévéčkách se angažoval od samého počátku, a dobře tedy věděl, s kým má tu čest. Že to není strana, která by přirozeně vznikla kolem nějakých idejí, ale podnikatelský projekt, financovaný čtyřmi podnikateli, kteří si za své miliony zakoupili funkce ve vedení. To Škárka dobře věděl - a neodešel.

Pikantní také je, že zkušený politik oznamuje nekalé finanční toky v partaji poté, co po mnoho měsíců u stejné řeky klečel a žíznivě a bohapustě z ní chlemtal. Co způsobilo takové náhlé obrácení Ferdyše Pištory? Že by se Škárka zastyděl? Osvítil ho Duch svatý? Měl už nahrabáno dost? Anebo se jen mstí za to, že byl vypuzen z užší party véčkařských patriciů?

Ze všech těchto důvodů je Škárka krajně nedůvěryhodný muž. Proto je třeba na něj pohlížet ne jako na neohroženého hrdinu, ale jako na člena gangu, který začne práskat na své kumpány, aby si u soudu vyprosil nižší trest.

Ovšem pozor - že je Škárka nedůvěryhodný, ještě vůbec neznamená, že jeho udání musí být nepravdivá a že se ve straně, která přišla očistit českou politiku, opravdu nedějí kapitální zvěrstva.