Moře a pláže kolem nich se mění na skládky petlahví a plastových pytlíků. Co se s tím dát dělat?
Je to jeden z nejsilnějších dovolenkových zážitků posledních let. Seděli jsme na molu v jižní Itálii a najednou jsem nemohl uvěřit vlastním očím: to, co se objevilo docela blízko na hladině, byla mořská želva, kareta. Ještě větší šok přišel vzápětí. Italský mladík sedící se svou dívkou kousek od nás vzal právě dopitou plastovou láhev koly a mrštil ji po želvě. Ta však nečekala a včas zamířila do hlubin. Vlny láhev odnášely pomalu pryč, mezi další flašky a plastové sáčky, které v jinak docela čistém Jadranu plavaly v hojném počtu. Házet odpadky do moře tady už domorodcům zřejmě přijde úplně normální, řekl jsem si a po krátkém váhání vzdal původní nápad mladíka slovně či gestikulací vychovávat.
V tu chvíli člověku vytanou v paměti další podobné zážitky. Na frekventovaných plážích v Řecku či Chorvatsku je poměrně čisto, protože tam si lidé dělat bordel kolem sebe nedovolí nebo jsou tu uklízeči. Když však jdete kousek dál a snažíte se objevit svou "tajnou" pláž, narazíte sice někdy na opravdu krásná místa, jenže často zasypaná odpadky, převážně plastovými. Ať už to dělají místní či turisté, zůstává nad tím rozum stát.
Tupost je bez hranic. Minulou neděli jsem se v romantickém kaňonu nedaleko Prahy kochal pohledem na řeku. Během krátké chvíle mě postupně minulo asi šest petlahví šinoucích si to pomalu směrem k Mělníku. Doplují až do Hamburku a odtud do oceánu? Spíš ne, zůstanou ve Vltavě ještě asi tisíc let. (Všechen plast, který jste hodili třeba před dvaceti lety do přírody, tam pořád je, pokud ho tedy někdo náhodou neuklidil.)
A pak to sníme
Na konci 90. let objevil mořeplavec Charles Moore v Tichém oceánu "velkou pacifickou skládku", obří vodní plochu o velikosti Španělska, kam vítr a mořské proudy zanesly asi tři a půl milionů tun plastových tašek, obalů, hraček, lahví. Poměr plastů k živým organismům tam činí šest ku jedné. Jen o málo menší plastová skládka byla loni zjištěna i v Atlantiku. Na hladině se však drží pouze třicet procent plastového smetí, zbytek klesá ke dnu. Část se rozpadá na menší částečky, které končí v tělech ryb a ty pak na našem talíři. Zatím není jasné, co to s lidmi udělá. Pokud se každé tři minuty ve světě spotřebuje 85 milionů plastových lahví (podle National Geographic) a značná část spolu s tunami dalších umělých hmot skončí v moři, jsou obavy na místě.
Zatím nebyl vynalezen způsob, jak plasty z moří a jejich břehů likvidovat, jediná cesta je úklid. Kolem španělských pláží třeba brázdí hladinu motorové čluny, jejichž posádky lahve, sáčky či zatoulané nafukovací delfíny odchytávají do sítí. V různých zemích se organizují čety dobrovolníků, které se přemisťují z místa na místo a pláže čistí. Náklady na dopravu uklízečů jsou ovšem nemalé a vzhledem k tomu, jak nepatrné procento nepořádku jsou schopni zachytit, není tohle úsilí zase až tak ekologicky efektivní.
Bylo by účinnější dávat vysoké pokuty těm, kteří budou přistiženi při házení plastu do moře nebo řeky? Tolik policajtů, kolik je pitomců, ale nemá kromě severní Korey žádná země na světě, navíc podle některých prominentních hlasů, například z Hradu, by mohlo jít o omezování "občanských svobod a prosperity" a snad i o zelený fašismus.
Asi přece jen nezbývá než jít pomalejší cestou. Začít u sebe a přece jen se nebát promluvit k těm, co jsou nejblíž: "Scusi, signore, to se nedělá!"
