Překvapení na sjezdech KSČM nebývají na pořadu dne a ani ten letošní nebyl výjimkou. Přesto jsme se o druhé nejsilnější levicové straně něco dozvěděli. Například, že straničtí konzervativci rozhodně nejsou na ústupu. Sněmování komunistů bylo o to důležitější, že nejpozději za dva roky budou nejspíš spolurozhodovat o budoucí vládě.
První zpráva je jasná. Vojtěch Filip může být spokojen. Jeho radikální konkurent, poslanec Stanislav Grospič, nakonec neuspěl ani ve volbě předsedových zástupců. Do místopředsednické funkce Filipovi delegáti znovu zvolili jeho favoritku, poslankyni Miloslavu Vostrou. Do vedení se vrátil i reformista Jiří Dolejš, který musel v roce 2009 svou funkci opustit, když naletěl redaktorům MF Dnes a byl ochoten přijmout milionový úplatek pro stranu.
Jenže zas tak jasné Filipovo vítězství to nebylo. Byl zvolen až v druhém kole - před čtyřmi lety své soupeře rozdrtil už v první volbě - i přesto, že ve svém projevu víc než dost vycházel konzervativcům vstříc. Do budoucna se tedy dá očekávat, že se i bez Grospiče ve vedení strany bude tvrdé jádro zastánců předlistopadového režimu podílet na stranické politice.
Ať žije pokroková Čína
Pokud jde o pozici komunistů mezi levicovými stranami, za zmínku stojí pasáže z Filipova projevu o zahraniční politice. Například ta o Číně: "My v KSČM nepochybujeme o tom, kdo bude vítězem zápasu nejen o ekonomické vedení, ale i o charakter sociálně-ekonomického modelu a politického systému pro první dekády 21. století. Bude to Čínská lidová republika se svojí moderní, o plán se opírající ekonomikou a sociálně spravedlivějším řízením společnosti a rozdělováním hmotných statků."
Filip se pustil také do "barbarského" vojenského zásahu v Libyi proti režimu Muammara Kaddáfího. Zpochybnil přitom celé takzvané arabské jaro. "Konečným cílem těchto pseudorevolucí je s největší pravděpodobností vytvořit podmínky pro spojení muslimského světa do jediného kalifátu a tím fakticky popřít obrovský konfesní i sociální pokrok, který přinesly národně osvobozenecké revoluce a protikoloniální odpor," prohlásil Filip.
Tato slova nejspíš lahodila uchu každého pravověrného člena KSČM uvažujícího stále v intencích studené války, kdy se za levicového vydával kdejaký diktátor, jenž se "nemusel" se Spojenými státy. Je jen zvláštní, že Filip zavrhl hnutí, které svrhlo - řečeno rétorikou KSČM - hlavního sluhu Ameriky v arabském světě, egyptského prezidenta Husního Mubaraka. Čínu je každopádně podle KSČM třeba vychvalovat i přesto, že zdejším komunistům dnes mnozí západní zaměstnavatelé závidí jejich metody ždímání dělníků, které by rádi aspoň z části přenesli do Evropy.
Co z toho prakticky plyne? Především jde pravděpodobně o šikovný Filipův tah, jak uspokojit tmavě rudé spolustraníky. Soustředěním se na zahraniční politiku mohl lehce slíbit něco, na co komunisté s největší pravděpodobností nebudou mít reálný vliv, i kdyby se z části podíleli na vládě. Na rozdíl například od závazku typu, že KSČM nepodpoří žádný kabinet, pokud nezavede milionářskou daň v té a té výši.
Dilema ČSSD: s KSČM to nejde, bez ní také ne
Jasné je, že sociální demokraté spolupráci s KSČM nemohou vyloučit. Pravděpodobnou variantou - i přes oslabení soc. dem. kauzou Davida Ratha - je budoucí levicová většina. Pokud by její využití ČSSD předem odmítla, automaticky by to znamenalo, že se chce dohodnout s ODS nebo TOP 09, a tedy zahodit většinu svého programu.
Bohuslav Sobotka tak bude muset vymyslet plán, jak nezradit voliče a zároveň se nenechat zprava ostřelovat, že chce vládnout s vyznavači Stalina a Gottwalda. Hlavně se bude muset s komunisty dohodnout na omezeném okruhu případné spolupráce - například progresivní zdanění, majetková přiznání či odpor ke školnému. Programy ČSSD a KSČM nejsou tak rozdílné.
Pokud by vznikl menšinový soc. dem. kabinet s podporou komunistů za takto určených podmínek, nestalo by se nejspíš nic dramatického. Jedna věc je sjezdové víření KSČM - která mimochodem už nechce plošné znárodňování ani vládu jedné strany a prosazuje "nekrvavou" revoluci - a věc druhá je praktická politika.
Nejtěžší úkol pak Sobotku čeká na mediálním poli, až bude případné pragmatické spojení vysvětlovat. Musí komunisty nějak přinutit, aby jejich konzervativci o tématech, jako jsou třeba nadějní soudruzi z KLDR, chvíli mlčeli.
