Vystoupení Václava Klause na velitelském shromáždění řídících pracovníků ministerstva obrany

Děkuji za pozvání na toto každoroční setkání, kterého se - jako prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil - letos účastním naposledy.

V minulých letech jsem na těchto shromážděních zdůrazňoval, že je nutné, aby ministerstvo obrany, velení armády i armáda jako taková svými rozhodnutími a svým jednáním přesvědčily politiky i občany, že naše země - nacházející se v na první pohled poklidné střední Evropě a v pacifistické Evropské unii, která za to dokonce dostává Nobelovu cenu za mír - armádu potřebuje.

Tento pocit občané automaticky nemají. Pro jeho vznik je třeba mnohé udělat a hlavně je třeba to dělat permanentně. Snad u nás v tomto ohledu k určitému posunu dochází. Nedávné výsledky průzkumu veřejného mínění, i když je samozřejmě není možné brát jako definitivní důkaz, ukázaly, že důvěra lidí v ozbrojené síly - i přes různé nepříjemné kauzy, které není možné zamlčet - roste a že v současné době patří mezi nejvyšší v naší novodobé historii.

Nedávno byla vládou zformulována nová obranná strategie, poměrně kultivovaný dokument, který je založen na důrazu na tři tzv. pilíře: na odpovědný přístup vlády k problematice armády, na dosažení vysoké míry akceschopnosti našich ozbrojených sil a na pozitivní přístup občanů k otázkám obrany. To je - z mého pohledu - správné členění problematiky.

Vláda musí v těchto věcech vystupovat jednotně, odpovědně a konzistentně. Jedině tak můžeme působit jako cílevědomě jednající a jasných rozhodnutí schopný stát a jako důvěryhodný spojenec. Ministerstva zahraničních věcí či obrany svými nejrůznějšími přísliby či náznaky příslibů nesmějí "předbíhat" rozhodnutí vlády, jak se to v minulosti opakovaně stávalo. Vím, že to ministři slyšet rádi nebudou, ale říci to v tomto kontextu a na tomto místě musím.

Ambice ozbrojených sil musí být postaveny na realistických základech. Vypadá to, že končí - alespoň na nějakou, i když svou délkou těžko předvídatelnou dobu - velké expediční operace. NATO si po Afghánistánu musí udělat inventuru a zhodnotit, jak využít tam získané zkušenosti k posílení funkčnosti a plnění cílů aliance. Jednotky AČR budou muset přesunout těžiště činnosti ze zahraničních misí do výcviku, a to jak na národní úrovni, tak i v rámci aliance. Tento výcvik musíme umět organizovat kvalitně, aby přinášel výsledky.

Budeme také muset znovu otevřít otázku zaměření či struktury našich ozbrojených sil. Cílem musí být podpora těch schopností naší armády, v nichž má dobré výsledky. To vyžaduje provést změny ve struktuře a počtech příslušníků ozbrojených sil ve směru, který vláda schválila v září letošního roku.

Nová koncepce velení a řízení, neboli přechod na jednodušší dvojstupňový systém, byla už dlouho více než potřebná. S tím musí přijít i redukce počtu osob v řídích strukturách AČR a snížení počtu generálů i vyšších důstojníků. Při jmenování generálů 28. října letošního roku jsem si spočetl, že jsem za 10 let jmenoval neuvěřitelné číslo 98 generálů armády. Když odečteme povyšování, bylo to více než 60 nových jmenování. Je to moc nebo málo?

Zefektivnění fungování našich ozbrojených sil musí vést i k přesunu osob a finančních zdrojů z oblasti zabezpečení do oblasti bojových jednotek, což se - doufám - promítne i do snížení počtu osob na civilně-správním úseku ministerstva obrany i v dalších strukturách armády.

Za racionální považuji i záměr posílit roli aktivních záloh, jejichž širším zapojením bude eventuálně možné doplňovat útvary tak, aby nedocházelo ke ztrátě jejich potřebných schopností.

Rád bych, na závěr, z tohoto místa poděkoval tisícům vojáků i občanských zaměstnanců za jejich obětavou práci v letošním roce a popřál jim, aby i přes blížící se další změny a reorganizace, které je neminou, všechny případné problémy zdárně překonali a aby jejich záslužná a veskrze potřebná činnost byla čím dál více oceňována jak ze strany nadřízených, tak i ze strany politické reprezentace a široké veřejnosti.

Děkuji za pozornost.