Domovy Přístav
Pomáhám seniorům v dnešní dravé společnosti

Domovy Přístav poskytují seniorům bez domova bezpečné místo pro důstojný život. Minimalizují tady riziko sociálního propadu a zhoršení zdravotního stavu a zajišťují kontakty s institucemi, úřady a lékaři. "Osobní motivací je touha zmírnit dopady nároků dnešní dravé společnosti na jedince, protože ne všichni mají předpoklady a schopnosti v tomto světě obstát," říká Jana Plačková, která je ředitelkou Ordinace pro chudé a Domovů Přístav Ostrava Kunčičky a Ostrava Zukalova. Právě dnes, 12. května, je mezinárodně uznávaný den ošetřovatelek a zdravotních sester.

Jak dlouho v Domovech Přístav pracujete?

Do Přístavu jsem nastoupila už v době, kdy se tak ještě nejmenoval. Tehdy to byl Dům pro seniory Armády spásy. Transformaci služby do podoby domova se zvláštním režimem - Domova Přístav - jsem osobně zažila a podílela se na ní. Letos jsem zde již 15 let, nicméně jsem v mezičase čerpala mateřskou a rodičovskou dovolenou a do Přístavu jsem se před šesti lety opět ráda vrátila.

Co vás do Armády spásy, konkrétně Domovů Přístav, přivedlo?

Armádu spásy jsem znala již z dob studií sociální práce na vysoké škole. Po škole jsem hledala práci ideálně v některém z tehdejších "domovů důchodců", což byla má oblíbená cílová skupina. Zjistila jsem, že jeden má i Armáda spásy. A byl trochu jiný než ostatní, byl osobitější, a to mě zaujalo, tak jsem tu.

Co vás motivuje při této práci a co je pro vás inspirací?

Osobní motivací je touha zmírnit dopady nároků dnešní dravé společnosti na jedince, protože ne všichni mají předpoklady a schopnosti v tomto světě obstát.

Jak je váš typický pracovní den?

Obvykle se skládá z porady s kolegy, pracovních schůzek se spolupracujícími osobami a končí administrativou.

Co spojuje klienty Přístavu? Jak se jejich osudy podobají?

Lze vypozorovat jistou souvislost u některých uživatelů. Měli podobné, nepříliš šťastné dětství, někteří vyrůstali v rozvrácené rodině, vycházejí z chudších poměrů a často si do života nesou rodinnou zátěž v podobě alkoholismu či duševních poruch. To vše je dohání i v jejich životě - nízké příjmy a dluhy, komplikované vztahy s partnerem, dětmi, sourozenci. Častá je také samota a izolace mimo společnost. Neschopnost řešit své problémy svými vlastními silami, případně volí řešení, která jejich situaci v budoucnu spíše zhorší.

Co by se podle vás mělo ve společnosti změnit, aby co nejméně lidí potřebovalo pomoc v Domovech Přístav?

Společnost se žene neustále dopředu, zaměřuje se čím dál více na materiální zabezpečení a méně na vztahy. Přitom nefunkční vztahy s okolím jsou dle mého názoru příčinou osobních selhání. Systémově pak musí dojít k jinému náhledu na chudobu a obchodování s ní. Je také potřeba, aby bylo dostupné sociální bydlení a zejména je zapotřebí posílit preventivní sociální práci a depistážní činnost obcí. Přístavy jsou až poslední štací pomoci.

Je nějaký příběh, který vás motivoval v práci?

Těch příběhů je za ta léta spousta, motivuje mě zejména uvědomění si, jak by vypadal závěr života našich uživatelů, pokud bychom se o ně my nepostarali.

Co vám v práci přináší radost, a naopak vás mrzí?

Radost mi přináší přímý kontakt s klienty a pracovníky. Trápí mě, že i přes docela velikou kapacitu našich domovů stále zůstává v "pořadníku" mnoho žadatelů, kterým neumíme pomoci. Dále mám občas pochyby ohledně personálního zajištění služby, neboť práce s naší cílovou skupinou není jednoduchá. Naštěstí mám kolem sebe mnoho skvělých kolegů, kteří mi pomáhají.

Přispět na projekt Z ulice do Přístavu můžete zde