Rychlejší zastarávání
Poruchy na objednávku: zboží v obchodech stárne schválně

Před námi přetékající regály obchodních center, za námi haldy odpadů. Úlisné triky výrobců nutí lidi nakupovat totéž stále dokola, často se skrytou vadou a naprogramované tak, aby nám to nevydrželo déle než do konce záruky.

Když se mi nedávno rozbila sušička těsně po uplynulé garanci, přivolaný opravář se ani nehodlal obtěžovat otevřít kufřík s nářadím. "Pět let? To vyhoďte!" Když jsme drahý AEG přístroj kupovali, prodavač nám volbu schvaloval slovy - to se vám vyplatí, za dvacet let používání se vám ty náklady bohatě vrátí na ušetřené energii! Opravář ze stejné firmy se teď popadá za břicho. "Dvacet let? To jste mě teda rozesmála! S tím nepočítejte. Když dáme teď do kupy ventilátor, do dvou let se vám stejně zadře motor. To máte lepší si koupit novou." Hotovo, šmytec.

Velký komplot

Co pár let většina z nás obnovuje svůj "elektropark", co sezonu svůj šatník. Za spirálu neudržitelného hyperkonzumu je zodpovědný podnikatelsko-ekonomický model nazvaný "plánované zastarávání", který ovlivňuje naše životy více a déle, než si myslíme.

Před sto lety dokázaly žárovky svítit až 2500 hodin, zatímco dnes stěží tisícovku. Proč? Abychom jich kupovali více. Na strategii postupného umělého snižování životnosti žárovek se dohodli už v roce 1924 v kartelu zvaném Phoebus hlavní světoví hráči v tomto byznysu - německý Osram, nizozemský Philips a americký General Electric.

V roce 1932 publikoval Američan Bernard London pozoruhodný spis nazvaný Konec hospodářské krize pomocí plánovaného zastarávání. London se v něm zasazoval o to, aby trvanlivost všech výrobků, od automobilů přes obuv až po budovy, byla určena předem a aby občané byli pod vysokými pokutami nuceni toto zboží po jejím uplynutí odevzdat zpátky k likvidaci. Koupí nového tak měli zaručit koloběh výroby a udržení pracovních míst.

Ačkoliv návrh ve své době nebyl přijat, koncept plánovaného zastarávání se po válce stal základem boomu světové ekonomiky založené na rychlé spotřebě. Spolehlivé výrobky s dlouhou životností začaly postupně nahrazovat šmejdy na krátké (či jen jediné) použití. Výrobci napříč odvětvími totiž zjistili, že nejvíce vydělají na modelu "čím horší kvalita výrobků, tím nižší náklady, vyšší prodej a větší tržby". (Viz Jak funguje plánované zastarávání).

Vyrobeno pro skládku

"Už více než padesát let vlastním malý stolní toustovač. Asi před deseti lety odešla jedna z ohřívacích spirálek. Vzal jsem to v Seattlu do opravny - tenkrát jich ještě pár bylo. Opravář to dal do kupy a pak povídá: Nikdy se tohohle přístroje nezbavujte, takovou kvalitu už dneska neseženete!" vzpomíná v rozhovoru pro TÝDEN dvaadevadesátiletý Američan Richard Henry na dobu, než továrny na cokoliv začaly chrlit rok co rok nové modely od aut až po mixery a inženýři začali dostávat za úkol uměle snižovat životnost výrobků.

Otec americké novinářky Nicole Foxové pracoval v padesátých letech v továrně DuPont, kde se vyráběly nylonky. "Matka vyprávěla, že byly vynikající a v podstatě nezničitelné. Jenže proto, že tolik vydržely, se jich prodávalo málo. Otec a jeho oddělení dostali za úkol změnit složení nylonek tak, aby se na nich dělala oka. Muselo to být pro inženýry tenkrát potupné, muset vyrábět zboží podřadné kvality, když přitom přišli na to, jak to dělat dobře," říká dnešní seniorka v cenami ověnčené reportáži francouzsko-německé televizní stanice ARTE s příznačným názvem Prêt a jeter (Připraveno k vyhození).

O padesát let později se výroba zmetků zralých pro smetiště stala standardem celého civilizovaného světa. "Vtipkujeme, že de facto navrhujeme design budoucích skládek," komentoval loni v létě tento trend v deníku Wall Street Journal průmyslový inženýr Darren Blum ze společnosti Pentagram Design, která vyvíjí digitální diáře a počítače pro firmy jako HP.

Nová německá studie Geplante Obsoleszenz tento jev rámuje do konkrétních čísel: za šmejdy, které kvůli špatné kvalitě a krátké životnosti záhy končí na skládce, podle ní loni Němci zaplatili na 101 miliard eur, sedm procent celkových výdajů německých domácností. Vyjádřeno jinak: koupí nekvalitního, předčasně vyhozeného zboží vyprodukoval každý Němec 120 kg zbytečného odpadu.

Nakupování jako diagnóza

V roce 1954 rozšířil americký průmyslový inženýr Brooks Stevens koncept plánovaného zastarávání o novou, takzvanou morální dimenzi - zákazníky je nutné motivovat k tomu, aby sami odkládali ještě funkční výrobky a kupovali nové pod taktovkou neustále se měnícího designu. Stevensova dodnes platná marketingová strategie zněla "vštípit zákazníkovi touhu vlastnit něco trošku novějšího, trošku lepšího o trošku dříve, než by bylo nutné".

"Za to, že se životní cyklus výrobků dlouhodobě zkracuje a nové výrobky morálně zastarávají ještě v době, kdy jsou plně technicky funkční, může i poptávka spotřebitelů a tlak na cenu," potvrzuje i manažer testování spotřebitelské organizace d-Test Václav Beneš. "Když dnešní výrobce počítá s tím, že zákazník stejně za krátkou dobu bude chtít novější výrobek, tak ho vyrobí s co nejnižšími náklady," vysvětluje. Nejmarkantnější je to podle něj u mobilních telefonů, jejichž životní cyklus se omezil zhruba na dva roky - což je doba fyzické životnosti jejich baterie. Místo výměny většina z nás volí nový model s novými (pseudo)funkcemi.

Zatímco u některých spotřebičů je touha po modelu nové generace částečně opodstatněná jeho nespornými výhodami (například stále energeticky šetrnější ledničky), u jiných se jedná o pouhé naplnění vlastních tužeb. "Například u LED televize se vývoj v podstatě zastavil a nové modely nemohou nabídnout nic převratného. Přesto už spotřebitelé kupují jejich druhou generaci," komentuje Beneš.

Lidé stižení afluenzou podle něj vykazují znaky návykového chování. "Když je člověk přesvědčen, že něco musí mít, klesá mu schopnost rozlišení, kupuje věci, které vůbec nepotřebuje. Závislostní chování má jedno společné - prožitků chceme dosahovat pokud možno snadno a rychle, což je zcela výstižný popis doby, v níž žijeme," vysvětluje psycholog. Výrobci podle něj vytvářejí pseudopotřeby. "Není to řízeno našimi skutečnými potřebami, ale zájmy vlivných skupin - a my jim to baštíme i s navijákem," je přesvědčen Růžička.

Před neblahými následky rozbujelého konzumu dlouhodobě varují ekologické organizace. "Plýtvání u nás umožňují a dokonce podporují špatné zákony a daňová pravidla, kvůli nimž se firmám vyplatí dělat zboží s krátkou životností a obtížně recyklovatelné výrobky," je přesvědčen Jan Piňos z Hnutí Duha.

Řešením jsou podle organizace nové zákony, které by výrobce donutily postarat se o recyklaci svého zboží poté, co doslouží. "Platí to už například u elektroniky, baterií nebo pneumatik. Ale jiné země, například Francie, podobný zákon rozšířily i na jiné druhy zboží, třeba na nábytek," nastiňuje možné řešení pro "komercí roztočené plýtvání ve světě s rostoucím počtem obyvatel a omezeným prostorem i zásobami surovin".

Respektovaná socioložka Hana Librová má pro nešvary naší doby jednoduchý recept: "Lidé by měli pochopit, že nemohou mít všechno. Tímto poznáním budou nejen osvobozeni, ale i obohaceni. Hyperkonzum je posedlost vedená instinkty, člověk se bude cítit volnější, když se tohoto nutkání zbaví. Obohatí ho to mentálně i časově - bude mít čas dělat jiné věci," doporučuje.