Historikové spočítali, že za "českou věc" ve 20. století nikdy nepadlo tolik Čechů jako za Pražského povstání. Bylo to ovšem povstání zbytečné, i když za účasti čtyřletého Václava Klause.
Politikové ve čtvrtek u budovy rozhlasu na pražských Vinohradech uctili památku českých obětí Pražského povstání. Těch bylo 1693 a všímavý pražský chodec je s padlými pořád konfrontován. Často třeba přemítám, kdo to byl ten Jaroslav Čáp, který 8. května 1945 zahynul v Karlově ulici u domu číslo 25, kde jeho smrt podnes připomíná pamětní deska: "ZDE PADL ZA OSVOBOZENÍ PRAHY/ JAR. ČÁP/ 8. 5. 1945/ STÁR 34 ROKŮ."
Tajemné osudy obětí
Měl Jaroslav Čáp ženu, nebo svatbu teprve chystal? Miloval poezii, nebo měl raději Viktorii Žižkov? Podobně přemítám také u domu číslo 961/2 na Národní třídě, na němž visí deska s nápisem: "ZDE PADL V PRAŽSKÉM POVSTÁNÍ/ JOSEF KRATOCHVÍL/ ČEST JEHO PAMÁTCE." V tomto případě se ani nedozvím, kdy padl, kolik měl roků, ale o to více mohu zapojit fantazii. Měl raději pivo, nebo víno? Volil komunisty, národní demokraty, nebo snad Národní stranu práce, kterou zakládal Karel Čapek?
V Praze jsou podobných pamětních desek stovky. Pražané se ale asi nikdy nedočkají uspokojivé odpovědi, zda ty desky na fasádách domů opravdu musely viset, neboť za jistých okolností nemusel v hlavním městě padnout jediný Čech. Asi před pěti lety jsem třeba v České televizi zaznamenal vášnivou diskusi, v niž historik Stanislav Kokoška tvrdil, že Praha v noci z 5. na 6. května mohla přijmout nabídku okupantů na jistý druh příměří - status quo. Politické orgány by se vzájemně respektovaly a Praha by se nějakým způsobem zprůchodnila pro ustupující německé jednotky, dokud by město neopustil poslední pěšák wehrmachtu.
Vůdci povstání ale zvolili boj a do rána 6. května bylo vystavěno na 1500 barikád, čímž byl pohyb německých vojsk směrem k americké linii pořádně zkomplikován. V ulicích začala válka.
Proč jsme nepočkali v kavárnách?
Obyvatelé Prahy přitom mohli na konec války v poklidu počkat místo na barikádách ve svých bytech, a snad dokonce i v kavárnách. Vlastně se dost málo píše o tom, že celé povstání vypuklo tak trochu omylem - nekompetentním rozhodnutím tehdejší české protektorátní vlády, když ministr dopravy vybídl 4. května železniční a poštovní úředníky, aby odstraňovali německé nápisy. Aktivita úředníků se ale přenesla z nádraží a pošt do ulic a Pražané začali ničit i německé názvy obchodů, zatímco se šířila zvěst o blížících se Američanech.
Americká liknavost je pak dalším viníkem, proč je dnes Praha plná pamětních desek. Už 5. května se sice v Praze objevil americký džíp, jenže generál Eisenhower mezitím jednal se sovětským generálem Alexejem Antonovem a pak pokorně prohlásil, že americká armáda zůstane trčet v Plzni. Prahu přitom mohl Eisenhower obsadit během několika hodin. Takto ale můžeme 5. květen 1945 považovat spíše za počátek studené války a oběti povstání za první její mrtvé.
V Pražském povstání nakonec padlo 1693 lidí a historikové ho považují za nejkrvavější bitvu za českou věc v novodobých dějinách. U Zborova za první světové války, což byla největší bitva s účastí českých legionářů, padlo 189 Čechů. Na Dukle za druhé světové války asi 2300 Čechoslováků, ovšem značnou část vojska tvořili Rusíni a volyňští Češi. Sovětská okupace v srpnu 1968 pak měla v celé zemi 108 obětí.
Úloha Václava Klause
Dosud největšího českého povstání v novodobých dějinách se zúčastnil i čtyřletý Václav Klaus, jak se nechal slyšet loni právě 5. května: "Když se tam před naším domem začala stavět barikáda a všichni nosili dlažební kostky, tak čtyřleté dítě nemohlo dělat nic jiného než si také stoupnout do té řady a pokoušet se ty kostky podávat dál."
Kdyby se povstání nekonalo, přišel by sice dnešní prezident o svůj "válečný kousek", ovšem dost možná by některé oběti povstání mohly podnes žít. Třeba v roce 1945 teprve jedenáctiletý Pepíček Šmejkal, který padl na samém konci povstání na Křížovnickém náměstí.
