Demokratizační proces v 60. letech minulého století přinesl mimo jiné výrazný posun ke svobodě slova. Před 50 lety, 24. června 1968, byla totiž novelou tiskového zákona zrušena cenzura tisku zavedená po únoru 1948. Toto uvolnění však mělo pouze krátké trvání, v září téhož roku, po sovětské invazi, byla cenzura opět zavedena.
Komunistický převrat v únoru 1948 rychle utlumil poválečné demokratizující tendence v oblasti svobody slova. Již v lednu 1950 se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo návrhem tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského na zřízení Úřadu pro kontrolu publikací. Aby byl tisk plně podřízen oficiální ideologii, zavedla tehdejší komunistická moc kontrolu hospodaření s papírem. Ještě striktnější omezení přišlo na začátku 50. let, kdy byla zavedena povinnost registrovat tiskařské a rozmnožovací stroje. Pojmu cenzor se tehdejší političtí představitelé snažili vyhnout, synonymem pro tuto funkci se stal výraz "plnomocník".
Nad prací novinářů dohlížela i StB
Kontrolu nad prací žurnalistů vykonávalo nově zřízené ministerstvo informací a propagandy a také Svaz novinářů. Během stalinské éry byla rovněž zřízena Hlavní správa tiskového dohledu. Cílem cenzorského úřadu byla ochrana státního, hospodářského, služebního a vojenského tajemství, a to v "obecném zájmu" (statut Hlavní zprávy tiskového dohledu z června 1955 definoval tento termín jako "další úkoly stanovené stranou a vládou"). Komunističtí cenzoři kontrolovali nejen knihy a denní tisk, jejich pozornosti neušly ani noty, mapy, obecní kroniky či dokonce cirkusová vystoupení a úmrtní oznámení. Stranou nezůstalo ani listovní tajemství - na zvláštní poště Praha 120 na pražském Senovážném náměstí byl kontrolován veškerý poštovní styk s takzvanou kapitalistickou cizinou.
Hlavní správa tiskového dohledu navíc úzce spolupracovala s Hlavní správou Státní bezpečnosti a pomáhala jí při provokacích i usvědčování. Stejně jako StB měl i cenzurní úřad síť spolupracovníků a udavačů, od ředitelů nakladatelství až po prosté občany.
Postihy se týkaly také šéfredaktorů a vydavatelů
Po krátkém zrušení cenzury v roce 1968 (již od roku 1967 požívaly československé noviny a časopisy faktické svobody tisku) nastoupil na scénu Úřad pro tisk a informace s právem zajistit nezveřejňování informací, jejichž obsah by byl v rozporu se zájmy státu. Kontrolu tisku navíc vyžadovaly i takzvané moskevské protokoly, které byly výsledkem jednání čs. představitelů se sovětským vedením v Moskvě ze srpna 1968.
Cenzuru preventivní nahradila cenzura následná, represivní. Postihováni už nebyli autoři, ale vydavatelé. Ti se proto snažili nezaměstnávat nikoho, kdo by jim působil potíže. Pracovníci Úřadu pro tisk a informace v podstatě dohlíželi jen na to, aby strach vydavatelů a šéfredaktorů byl patřičně velký. Cenzuru po listopadu 1989 zlikvidovala novela zákona o periodickém tisku z roku 1966 přijatá v roce 1990.
Cenzura fungovala i za první republiky
Cenzura ovšem existovala i v prvorepublikovém Československu a ve své nejdrastičtější podobě i za války. Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byly přijaty staré rakousko-uherské předpisy zaručující svobodu projevu, které však zároveň nevylučovaly možnost státního dohledu. Ústava z roku 1920 pak fakticky poskytla prostor pro následnou cenzuru. Možnost kontrolovat svobodu tisku přitom dále rozšiřoval zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu k zásahu v zájmu ochrany státu.
Předběžná cenzura v té době neexistovala. Cenzurní úřad dostával první výtisky novin a v případě závadného textu pověřil policii, aby první vydání zabavovala po trafikách. Druhé vydání potom vyšlo už s bílými místy po cenzurních zásazích.
Během války kontrolovalo vydávání, rozsah, obsah či výši nákladu tiskovin předsednictvo protektorátní ministerské rady. V protektorátu byla zavedena předběžná cenzura. Tehdejší novináři doslova "nesli kůži na trh", neboť jim za "nevhodný" článek hrozila i smrt. Například ještě začátkem roku 1945 byli za vlastenecky laděnou kritiku koncertu České filharmonie v Českém slovu popraveni autor článku i odpovědný cenzor.
