S Václavem Havlem trávil takřka den co den jedenáct let, kdy mu dělal na Hradě mluvčího. "Vyzařoval obrovský optimismus, humor, lidskost. Proto ti lidé pro něj na Hradě pracovali - vůbec ne kvůli penězům, ale kvůli němu, milovali ho. Byl nesmírně milý, měl otevřenou povahu," vzpomíná na bývalého prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček.
"A ta jeho plachost a skromnost - i kvůli té byl nesmírně oblíben v zahraničí. Politici ze Západu byli neskutečně sebevědomí ranaři. A najednou mezi ně přišel symbol porážky komunismu ve střední Evropě, na Harvardu měl mít přednášku před 30 tisíci posluchačů, a ona se mu třásla kolena," říká Ladislav Špaček v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Jak jste se dozvěděl o skonu Václava Havla?
Zavolala mi jeho tajemnice Sabina Tančevová.
Kdy jste se s Václavem Havlem viděli naposledy?
To si přesně nevybavuji, je to už pár týdnů. V posledních letech jsme se nevídali už tak často, po těch 11 letech společně strávených na Hradě jsme se rozešli a každý se věnoval jiným věcem. Vídávali jsme se při různých společenských příležitostech, každé léto na Hrádečku, kam Václav Havel zval všechny své spolupracovníky z Kanceláře Pražského hradu. A před Vánoci jsme se scházívali v pražské kavárně Montmartre.
Když jste se viděli naposledy, tušil jste, že to je vaše poslední setkání?
Všichni jeho blízcí si nemohli nevšimnout, že mu v poslední době rapidně ubývalo sil, takže ta zpráva nebyla nečekaná. Věděli jsme, že to dříve či později přijde. Ale krutost toho zjištění je mnohem silnější, než se člověk připravoval. Pocit nenávratnosti, ten je velmi silný a těžko se s tím vyrovnávám.
Čeho jste si na Havlovi nejvíce vážil?
Byl to člověk silných morálních hodnot, což prokázal nejen za minulého režimu, ale i poté, kdy vzal na svá bedra historickou odpovědnost a přijal funkci prezidenta, která rozhodně nebyla něčím, co si pro sebe přál. On chtěl úplně jiný život - s kamarády, ve vytahaném svetru, v hospodě. A místo toho černé upnuté obleky, letadla a dlouhá oficiální jednání. Byla to od něj veliká oběť. Mně byl blízký především svou obrovskou skromností a cílevědomostí. Krok za krokem pomáhal budovat demokratický stát, jeho instituce, které svobodu a demokracii zaručují. On měl jasnou vizi, jak by ten stát měl vypadat, zatímco ostatní politici měli své vize spjaty se svými partajemi. Proto byl proti tomu, aby to nejvyšší v politikově snažení byla jeho partaj. Podle něj to měl být stát a občanská společnost. Havla můžeme kritizovat za spoustu věcí, ale jsou to naprosté marginálie, nějaká tři procenta v jeho celkovém historickém působení a zásluhách o náš stát a demokratickou společnost.
Anketa:
Půjdete se rozloučit nějakým způsobem s Václavem Havlem?
Kdy jste byl na Havla nejvíce hrdý?
Pracovně jsme procestovali na padesát šedesát zemí celého světa. A on byl všude, ať už jsme přijeli do Argentiny, Indie či na Filipíny, modlou, ikonou, respektovanou osobností. Když jednou vystupoval před davy v jakémsi indickém městečku, kde by to nikdo nečekal, lidé skandovali jeho jméno. To mi dojetím vhrkly slzy do očí. Jak je toto možné, říkal jsem si. Jestli někdo ve světě znal Českou republiku, tak skrze Havla. Nebo v americkém Kongresu nejmocnější muže světa přesvědčoval s obrovskou pokorou a vážností muže z nějaké země někde ve střední Evropě, proč bychom měli být přijati do Severoamerické aliance. Vysvětloval jim, že není možné, aby polovina Evropy v NATO byla a druhá ne. "To je stejně nemožné, jako aby v polovině této místnosti bylo teplo a v druhé zima," řekl jim. A přesvědčil je.
Jaká je vaše nejmilejší osobní vzpomínka na Havla?
To jste mě zaskočila, těch mám tisíce. Kolikrát jsme byli odsouzeni strávit spolu hodiny a hodiny. Třeba po skončení války v Sarajevu jsme letěli vojenským vrtulníkem francouzské armády, šlo v podstatě o pár kusů železa a železných trubek, do Mostaru. Aby nás nesestřelili, aby nevěděli, ve kterém vrtulníku sedí prezident, tak jsme se neustále točili, stoupali, klesali... Bylo nám na umření. Koukali jsme po nějakém sáčku, který by mohl přijít vhod, tiskli jsme se k sobě a občas se po očku zkontrolovali, že ten druhý je na tom stejně špatně. To je naše poslední hodinka, říkali jsme si. Když jsme po dvou hodinách nekonečného letu konečně přistáli, říkám Havlovi s úlevou: "Tak už to máme za sebou." A on se na mě tak podívá: "Jo? My ale za chvíli musíme letět zase zpátky."
Jak na něj budete vzpomínat?
Měl jsem to štěstí, že jsem Václava Havla poznal nejenom pracovně nebo z médií, jak ho zná naprostá většina lidí, ale díky té jedenáctileté práci, kdy jsme spolu často byli 24 hodin denně, i velmi důvěrně. Zažil jsem Václava Havla v řadě vyhrocených situací, kdy se lámou charaktery, a Havel se vždy ukázal jako mimořádně silný člověk a osobnost. Za věcmi, o kterých byl bytostně přesvědčen, si byl schopen jít tak tvrdě, že jsme ho zrazovali - my jsme dělali takové ty politické kalkuly, jak mu to ubere politické body, ale on rozhodně nebyl politikem, který by zvažoval, jestli bude znovu zvolen, jestli bude vést žebříčky oblíbenosti, jestli si někoho znelíbí. Měl svoji vizi a byl odhodlán jít proti davu a populistickým hlasům ostatních politiků. To prokázal nejen v dobách disentu, kdy šel proti Gustavu Husákovi nebo se stal mluvčím Charty 77, ale i později. Třeba v památném rudolfinském projevu tvrdě analyzoval krizi, do které se česká politika a společnost dostaly. Někteří v čele s Václavem Klausem mu vyčítali, že to způsobil on. Ale ne, on jen jako první nahlas a tvrdě pojmenoval.
