Od případu Terezy Smutné, kterou soudce poslal na psychiatrii, uběhl už rok. Soudci však ani dnes nemají kam posílat děti, o které se hádají rodiče. Žádné speciální zařízení nevzniklo. Naopak, ministerstvo zúžilo soudcům výběr ústavů, do kterých lze děti umísťovat. Hrozí tak, že se případy podobné tomu Terezy Smutné budou opakovat.
Rok uběhl od doby, co se pražský obvodní soud zabýval případem malé Terezy Smutné, o kterou se přeli její rodiče. Soudce Miloslav Sládek poslal tehdy desetiletou mentálně zcela zdravou dívku do psychiatrické léčebny v Motole. A důvod? Svým krokem chtěl Terezu vymanit z vlivu matky a umožnit tím dívce najít si cestu k otci.
Za svůj postup Sládek nesklidil potlesk. Naopak: vysloužil si kritiku z nejvyšších míst. Pokáral ho sám prezident Václav Klaus, kterému dívka poslala z léčebny dopis s prosbou, aby jí dopřál prázdniny a pomohl jí ven z ústavu.
VÍCE O PŘÍPADU NAJDETE V ČLÁNCÍCH Dívku dostaly na psychiatrii tahanice rodičů nebo Terezka tyká otci, a tak nemusí do léčebny
Kam s dětmi?
Pokud by stejný případ dostal jiný soudce na stůl dnes, neměl by jednodušší rozhodování než Sládek. "Po roce je pro soudce situace mnohem horší," tvrdí předseda Soudcovské unie Jaromír Jirsa. "Nejenže nevniklo žádné speciální zařízení, kam dočasně umísťovat děti, o které se hádají jejich rodiče, ale ministerstvo navíc zúžilo soudcům možnost vybrat si, do jakého zařízení dítě odeslat," Jirsa.
Ministerstvo totiž sestavilo seznam institucí, kam mají soudci posílat další "Terezky Smutné". Soudcovské unii se však soupis nelíbí. Kromě toho, že výčet institucí není příliš obsáhlý (například pro Prahu stanovilo ministerstvo pouze dvě zařízení), vyčítá Jirsa ministerstvu také to, jaká zařízení vybralo. "Nejsem si jistý, zda azylové domy, kam prchají oběti domácího násilí, nebo zařízení Fondu ohrožených dětí jsou pro děti z opatrovnických sporů ideální," pozastavuje se Jirsa.
Ministerstvo spravedlnosti, které novelu zpracovalo, však kritiku soudců odmítá. "Není to žádný výmysl ministerstva spravedlnosti. Na seznamu pracovali odborníci z ministerstva školství, zdravotnictví a z Rady vlády pro lidská práva," hájí svůj úřad tisková mluvčí Zuzana Kuncová. "Nevím, jestli soudci s čistě právním vzděláním jsou povolanější k výběru vhodných institucí spíše než tito experti," dodává.
Jirsa si však trvá na tom, že seznam nic neřeší. "Mělo by vzniknout nové specializované zařízení, kde by spolupracovali mediátoři, soudci a psychiatři s dětmi a rodiči," míní. Tým expertů by podle něho nemusel být nijak početný. "Mohly by fungovat takzvané jednotky rychlého nasazení, které by byly mobilní," popisuje svou představu předseda.
Stát leze lidem do ložnic
Pochopení u Soudcovské unie nenašel ani návrh Džamily Stehlíkové udělat trestný čin z pohlavkování dětí. "Považuji tento trend, kdy chce stát stále více nahlížet do soukromí lidí, za nebezpečný," říká Jirsa. "Skutečný problém, týrání dětí, zákaz pohlavkování nevyřeší," myslí si.
Stejného názoru je i psycholog Petr Šmolka. "Takový zákon by byl nejen nadbytečný, ale i nebezpečný," myslí si psycholog. "Nemusíme ve všem kopírovat Evropskou unii," dodává. Právě tím, že ve více než třetině zemí Evropské unie je pohlavkování trestné, argumentuje ministryně Džamila Stehlíková. Například v sousedním Německu zákon fyzické tresty téměř vytlačil. "Česká republika je mezi prvními co do počtu týraných dětí. Určitě se na tom vysokém číslu podílí i to, že veřejnost fyzické tresty toleruje," vysvětluje Stehlíková, proč zákon potřebujeme.
Foto: ČTK, Robert Sedmík
