Existuje mnoho dobrých důvodů, proč slavit sté výročí republiky. A mnoho dalších, proč ho neslavit... Kritický pohled na negativní aspekty státu Čechů a Slováků není rouhačstvím; lesku, který má útvar právem, neubírá. Ovšem tam, kde je lesk, musí být i stín. Stíny republiky zrozené na podzim 1918 nejde přehlédnout.
Krátce po 28. říjnu 1918 si Sigmund Freud, rodák z moravského Příbora, s věcnou zkroušeností poznamenal: "Rakousko-Uhersko už není. Nechci žít někde jinde... Dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek."
Kromě vědomé nostalgie po ztraceném uskupení, jež autor citátu považoval za nezpochybnitelnou vlast, jako by byl ve výroku přítomen i kus podvědomí, s nímž slavný psychoanalytik Freud intenzivně pracoval. Jako by v něm bylo tušení fatální tragédie, která se nejen na Židy rakousko-německé kultury, k nimž Freud patřil, chystala v důsledku ztráty domova, v důsledku rozpadu mnohonárodnostní monarchie. Jedním z nástupců monarchie bylo Československo; stát založený na ryze národnostním principu, ač do značné míry vykonstruovaném - národ Čechoslováků existoval a fungoval mnohem více v hlavách "otců zakladatelů" než v realitě. I to se republice vymstilo.
S Československem se to možná mělo trochu jako s člověkem ujišťujícím, že mu nic neschází, a on přesto nutně potřebuje pomoc. V přeneseném slova smyslu a s přihlédnutím k nejsymboličtější části Freudova nábytku - pohovce, na níž se mu pacienti svěřovali - by se i mladá republika potřebovala "natáhnout na gauč". Žádné sofa však nebylo k dispozici...
Ubrousek v lese?
Ze zpětného pohledu se zdá, že rozpad Rakouska-Uherska byl nezbytný a nevyhnutelný jako rozpad papírového ubrousku pohozeného v lese. Je to pravda, rozpad nezbytný byl. Nezbytný na sklonku roku 1918 coby výsledek konstelace utvářející Evropu po konci první světové války.
Relativně krátkou dobu předtím ovšem nebylo nic takového na pořadu dne. Co víc: bylo to zcela nepředstavitelné; nejen pro běžné občany uvnitř monarchie, ale i pro ty, kteří památného října stanuli v čele nového státu.
Ještě v průběhu první světové války nepřišel rozpad Rakouska-Uherska na mysl ani historicky prvnímu prezidentovi T. G. Masarykovi. Jeho pozdější nástupce Edvard Beneš napsal ve studii z roku 1908: "V rozpad Rakouska vůbec nevěřím. Historické a hospodářské svazky, jež vzájemně spojují rakouské národy, jsou příliš silné na to, aby k něčemu takovému mohlo dojít."
Zvláštní shodou okolností ve stejném roce, kdy Beneš stať publikoval, Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což jde brát za výchozí bod cesty k válce čili za začátek konce císařství. Tak daleko však Beneš a spol. nemohli dohlédnout, bylo by proto hloupé jim vyčítat, že si vznik Československa neuměli představit ještě pár let předtím, než nastal. Přesto je signifikantní odpověď britského premiéra Lloyda George na otázku, kdo na válce vydělal nejvíce: "Profesor Masaryk." Nikoli "československý lid", nikoli "český národ"; jestliže byl vznik Československa ve finální fázi nezbytný pro Masaryka, neznamená to, že byl nezbytný pro většinu jeho krajanů.
V knize Češi v dějinách nové doby Petra Příhody, Petra Pitharta a Milana Otáhala, z níž tento text do jisté míry čerpá, je nadhozené téma komentováno takto: "Okolnosti vzniku státu nijak nenasvědčují, že by byla vědomá obecná potřeba. Nebylo jí ani v samotných Čechách (pokud za ni nechceme vydávat náladu posledních válečných měsíců), ani jinde. Z mocenskopolitického hlediska byla jedinou kmotrou novorozeného státu náhoda." Autoři studie napsali i toto: "Český národ získal mnoho, mnohem více než to, oč usiloval. Je však sporné, nakolik je skutečným ziskem to, čeho se nabylo příliš snadno a čeho lze snadno pozbýt."
A snadno se vskutku pozbylo! Sám Masaryk daleko před válkou prohlásil: "Moderní česká politika nebude spoléhat na katastrofy a doby abnormální." Pravý opak byl pravdou: klíčový moment české politiky, vznik nezávislého státu, vzešel právě z doby vymknuté z kloubů, z nevídané abnormálnosti. I kvůli tomu se nenaplnilo ani další Masarykovo přání, tentokrát vyslovené již z prezidentského křesla: "Potřebujeme padesát let nerušeného vývoje, abychom byli tam, kde chceme být." Republice jich bylo dopřáno sotva dvacet a tvrdit, že za nedostatek potřebného času mohou výhradně ti druzí, vyznívá ze všeho nejvíce jako chatrné alibi.
Padla tvrz, nikoli žalář
Žalář národů. Nálepkou vydávanou za jeho charakteristiku bylo Rakousku-Uhersku značkováno s takovou urputností, až se z ní stalo podezřelé klišé. Zřejmě právem podezřelé. Ano, národnostní konflikty probíhaly v habsburské říši prakticky nepřetržitě, bylo by ostatně zvláštní, kdyby tomu bylo jinak v "mišmaši" různých a obrodnými procesy probuzených národů. Nešlo o bezvýznamné konflikty, občas dokonce ochromovaly chod státu, nikdy jej však zcela neparalyzovaly.
Henry Wickham Steed, rakousko-uherský dopisovatel londýnských Timesů, který rozhodně netrpěl přehnanými sympatiemi k Vídni, v roce 1913 mínil, že národnostní rozmíšky jsou v podstatě sporem o podíl na zákaznících plynoucím z toho, že země císaře Františka Josefa I. zaznamenaly mohutný hospodářský růst. Steedův názor jde zjednodušit a lehce zvulgarizovat tak, že za národnostními třenicemi nestála touha po sebeurčení, nýbrž "rvačka o koryta".
Ještě důležitější bylo cosi jiného: i zastánci menšinových národů uznávali hodnotu habsburského soustátí jakožto systému kolektivní bezpečnosti. Uvědomoval si to kupříkladu historik František Palacký, jehož vlastenectví v některých případech (jistě z ušlechtilých pohnutek) zaslepovalo a nedovolovalo mu vidět objektivní fakta. Ohledně rozpadu Rakouska-Uherska však naopak Palacký prokázal jasnozřivost: ač se ho nedožil, sedmdesát let v předstihu varoval před rizikem, že v takovém případě se Čechy mohou stát německým nebo ruským soustem. Víceméně stejným argumentem uzemnil o několik desetiletí později, v roce 1891, kníže Karel Schwarzenberg, pradědeček stejnojmenného současného politika, nacionalistu Eduarda Grégra ze strany mladočechů: "Jestliže vy a vaši stoupenci nenávidíte tolik tento stát, co učiníte se svou zemí, která je příliš malá, aby mohla být sama o sobě? Vydáte ji Německu, nebo Rusku? Protože opustíte-li rakouskou unii, nemáte vůbec na vybranou."
Německo, nebo Rusko? Ani Schwarzenberg netušil, že chřtán otevřou, jedna po druhé, obě velmoci: republika byla postupně vydána Německu i Rusku, respektive Sovětskému svazu. "Rozpad rakousko-uherské monarchie byl kardinální tragédií," prohlásil i britský premiér Winston Churchill. "Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život přinášející výhody obchodu i bezpečnosti celé řadě národů, z nichž ani jeden neměl ve své době sílu a vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska."
Churchill nad znovuoživeným Německem za cenu potoků krve, potu a slz zvítězil, na Rusko nestačil ani on; druhou světovou válku vystřídala válka studená. Mnohem více než žalář bylo Rakousko-Uhersko pevností proti vpádu vetřelců. Opuštěním tvrze se její obyvatelé vydali, nechránění a slabí, těmto vetřelcům napospas.
Náš versus váš
Podle švýcarského historika Roberta Ingrima byly jednotlivé národy v říši "stařičkého mocnáře" skutečně utlačovány: "Rakousko utlačovalo své národy tím, že jim všemožně překáželo, aby se navzájem utlačovaly."
Všemožné spory mezi menšinovými národy v různých částech monarchie - namátkou periodické česko-německé kravály v Praze, násilné konflikty v Lublani, pranice Chorvatů a Srbů ve Slavonii či Poláků s Rusíny v Haliči - naznačovaly, že vytvoření nových státních útvarů možná přinese více problémů, než kolik se jich vyřeší. V závěru roku 1918 se však věci daly do pohybu a nebyla vůle je zastavit.
V tu dobu sliboval Edvard Beneš z pozice ministra zahraničí vítězným válečným mocnostem, jež vznik Československa posvětily, že z něj udělá jakési druhé Švýcarsko s kantonálním systémem zaručujícím právo menšin. Nedostál tomu, nejspíš to ani nikdy neměl v úmyslu. Republika naopak vsadila na ryze národnostní kartu - na tu československou.
Šlo o falešnou kartu, dobrou k jednorázovému blufování; dlouhodobě se s ní úspěšně hrát nedalo. V roce 1921 měl nový stát 13,6 milionu obyvatel, z čehož tvořili Čechoslováci 65,5 procenta, z jiných národností byli nejvíce zastoupeni Němci (23,3 procenta). Ještě zajímavější čísla se vyjeví při (legitimním) rozdělení Čechů a Slováků na dva národy: Čechů bylo ve státě zhruba 50 procent, Slováků pak o 1,3 milionu méně než Němců. Ke všemu byla více než polovina veškerého průmyslu (české země byly průmyslovým srdcem Rakouska) dílem německé kapitálové podnikavosti...
Lidé, kteří nebyli Češi ani Slováci, byli v podstatě občany druhé kategorie. Nemůže pak překvapit, že téměř polovina obyvatelstva nově vzniklého státu k němu byla buď zcela neloajální, nebo loajální podmínečně, částečně z donucení.
Německý senátor Ludwig Spiegel - který se narodil v Rychnově nad Kněžnou a území, z něhož se náhle coby fragment monarchie stalo Československo, bylo jeho vlastí - popsal vlastní pozici, potažmo pozici svých krajanů, následovně: "Kdykoli z nás Němců někdo v parlamentě k Čechům o 'vašem státě' mluví, volá se na něho: 'Cožpak to není také váš stát?' Naproti tomu znějí slova dr. Kramáře (první československý premiér, pozn. red.): ‚Pokud Němci nepřiznají otevřeně, že tento stát naším (tj. Čechů) jest, nemůžeme s nimi o vstupu do vlády jednati.' Podle toho jest stát ne více společným státem Čechů a Němců, nýbrž pouze českých pánů. Tedy brzy 'váš', brzy 'náš' stát, jak se to hodí. 'Vy musíte být loajálními státními občany, neboť stát jest vaším státem, avšak my jsme zde skutečnými pány, neboť jest to náš stát; vy musíte poslouchat zákonů, neboť jest to váš stát, avšak my jsme ti, kteří zákony dávají, neboť jest to náš stát...'"
Spor s Němci - potýkání se s nimi, konfrontace a vymezování se vůči nim - byl nejsilnějším hnacím kolem českých dějin; svým způsobem jejich smyslem. Z historického hlediska proto není bez logiky, že tak, jak vše vylíčil senátor Spiegel, "vyřešil" mladý stát odvěkou německou otázku. Bylo by domýšlivé mu ze vzdálenosti sta let - tedy se znalostí minulosti, která byla pro Masaryka a jeho souputníky budoucností - udělovat knížecí rady o vhodnějším a citlivějším postupu. Proto třeba brát jako pouhé konstatování shrnutí, že ve státě, který unikl ze "žaláře národů", aby se žalářem jiných národů vzápětí sám stal, od počátku cosi nezdravě páchlo. Tento puch byl bohužel předzvěstí pořádných malérů.
Praha hledá kamarády. Zn.: Jen ne hrobaře
Falešnou kartou, kterou chtěli Čechoslováci ostatní fikaně obehrát, byli nakonec obehráni sami: s chutí se jí chopili vůdci nacistického Německa a shrábli bank. V roce 1918 to nešlo predikovat - Německo bylo společně s Rakouskem poraženými z první světové války, takže v tu chvíli s uťápnutou trpností přihlíželo novému porcování kontinentu podle diktátu vítězů.
Podobnou bázlivostí rozhodně netrpěli další sousedé, Maďaři. "Nem, nem, soha!" Výkřik znamenající "ne, ne, nikdy" rezonoval mohutně zemí, tahle slova byla tvořena pomocí květin vysazovaných jako výzdoba v parcích a podobně. Zdaleka to nebyl jen projev uražené ješitnosti někdejších grófů majících v rámci Rakouska-Uherska výsadní postavení. Z bývalých Uher zbylo po válce torzo v mnohém ohledu ubožejší než pomnichovské Čechy bez Sudet: pryč bylo 70 procent území a 65 procent obyvatelstva, tři miliony etnických Maďarů se ocitly mimo hranice vlasti. Jednou z odkrojených částí bylo Slovensko; maďarský antagonismus tak dostala Masarykova republika jako "dar" do kolébky. Hned roku 1918 vypukla s Maďarskem válka; československé jednotky celistvost státu uhájily, vztahy mezi zeměmi zůstaly pochopitelně na bodu mrazu.
O vzájemných sympatiích se nedá hovořit ani mezi Čechoslováky a Poláky. Viditelně se nevole projevovala zejména na Těšínsku, celkově však Poláky iritovala a znervózňovala československá blahosklonnost a vůle sbližovat se se Sovětským svazem - Stalinova státu se Poláci vzhledem ke svým historickým zkušenostem obávali více než Němců.
Shrnuto: mezi okolními státy nebyli Čechoslováci oblíbenou "partičkou" ke kamarádění, naopak. Přitom z hlediska komfortu - někdy i životní nutnosti - jsou minimálně urovnané vztahy se sousedy žádoucí. Spojenci byli nalezeni jinde: pražská diplomacie se orientovala na Francii. Snad až obsedantně, což se projevilo už při poválečných jednáních, z nichž vzešly mapy nových území. Československý vyjednávač Beneš se byl ochoten vzdát Chebska ve prospěch Němců, Francie si však nepřála, aby poražený protivník jakkoli získal.
Podstoupením Chebska by se těžko vyřešil česko-německý problém, podle všeho by v příštích letech i tak eskaloval. Jisté hrany ale obroušeny být mohly, třeba by to byl základ pro přece jen příjemnější vývoj. Jenže, řečeno s knihou Češi v dějinách nové doby: "Státní zájem Francie jsme lehkomyslně přijali za svůj."
Ze Spojenců, kvůli nimž se v Česku bezmála začal místo polky tančit kankán, se vyklubali hrobaři. Francouzům nestálo za to, angažovat se ve prospěch země, jejímiž byli spolutvůrci: v Mnichově 1938 ukončili její podobu, étos i smysl. Masarykem vysněné půlstoletí rozvoje demokracie nahradilo půlstoletí totalitních režimů, nejprve nacistického, poté komunistického. A krátce po nabytí svobody Češi a Slováci zjistili, že žádným společným národem nejsou, a řekli si sbohem.
Císařův prezident, prezidentův císař
Tomáš Garrigue Masaryk přijel coby prezident z exilu do vlasti 21. prosince 1918. "Děkujeme Pánu Bohu, že vás máme, ale já vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky," přivítal jej premiér Karel Kramář.
Zaklínat zřejmě Kramář uměl: Masaryk v jistém smyslu nad oblaky zůstal. Měl obrovský kredit i popularitu, takže se mu podařilo vytvořit z Hradu mocenské centrum, jehož prostřednictvím usiloval o integritu státu. Vzdor tomu - chtě nechtě a nezávisle na své vůli, aby byl postavou ovlivňující běžný chod republiky - stále více a více vrůstal do kontur mytického hrdiny nazývaného "prezident Osvoboditel" a ještě frekventovaněji "tatíček národa". Jako by se z aktivní a výjimečné osobnosti už za života stávala mramorová busta, jíž se nevynuceně skládá úcta, ale neočekává se od ní, že by promluvila.
V tomto ohledu je Masaryk zvláštně a zarážejícím způsobem podoben Františku Josefovi I. Oba muži - prezident i císař - byli předmětem všeobecně sdílených citů, jen volně svázaných s praktickou politikou. Stejně jako ty s Františkem Josefem hleděly i Masarykovy portréty na děti ve školních třídách, na úředníky v kancelářích, na cestující ve vlakových čekárnách i na pijany ve vinárnách a hospodách. Jak by mohl v souvislosti s císařem pánem vyprávět perzekvovaný hostinský Palivec z Haškova Švejka, na obrazy kálely mouchy, ale oběma "zarámovaným" lidé vesměs projevovali respekt.
Rozdíl byl, že obraz Františka Josefa znázorňoval vladaře z Boží milosti, kdežto obraz Masaryka ukazoval představitele sekulárního státu odtrženého od náboženství (ač Masaryk byl hluboce věřící). Po rozpadu Rakouska-Uherska byl navíc (pravda, nepříliš úspěšně) dehonestován katolicismus; skutečnost, že nynější Česko je v porovnání s ostatními státy výrazně ateistické, lze částečně přičíst na vrub komunistickému režimu, ten byl nicméně i v Polsku, takže se zdá, že základy pro nevíru byly položeny dříve. Rozebírat, kam míří stát bez Boha, je na jiný text. Leč "posadit" prezidenta nad oblaky, kde nemá s ničím a nikým kontakt, poněvadž je tam kromě něj prázdno, se nezdá vhodnou strategií a pevným základním kamenem při budování státu.
Stát tu každopádně byl, Rakousko-Uhersko zmizelo, co se stalo, nešlo odestát. Zbyly vzpomínky; mnohdy původně nedobré, mnohdy vlivem příchozích událostí revidované. Nejen z nostalgie, nejen u Čechů. "Ve staré monarchii byla vláda zákona celkem snesitelně zajištěna, osobní svobody se čím dál více uznávaly, politická práva byla rozšiřována a zásada národní autonomie respektována ve větším a větším rozsahu. Svobodný pohyb osob a zboží rozšířil své dobrodiní až do nejodlehlejších koutů říše," psal v roce 1949 maďarský učenec Oszkár Jászi, kdysi ostrý kritik monarchie. Už o deset let dříve, na prahu druhé světové války, se vyslovil Jásziho krajan, spisovatel Mihály Babits: "S pláčem toužíme po návratu toho, co jsme kdysi nenáviděli. Jsme sice nezávislí, avšak místo radosti se můžeme pouze celí třást." Nejde pochopitelně o univerzální názory, nejde z nich vyvozovat všeobecnou vůli k návratu do habsburské náruče. Přesto se takovým názorům sluší dopřát sluchu, neměly by je zcela přehlušit fanfáry současného výročí. Jistěže mělo Rakousko-Uhersko mouchy, pokud ale ty začaly kálet na obraz císaře pána nikoli ve školních třídách a výčepech hostinců, nýbrž na půdách, došlo k dramatické proměně. Ta nemusela být - a zákonitě také nebyla - nutně a ve všech ohledech lepší.
Divák s knírkem
Bylo již zmíněno, že v roce 1908 dal Edvard Beneš veřejně najevo skepsi v otázce rozpadu habsburské říše. Též bylo zmíněno, že Rakousko-Uhersko anektovalo v roce 1908 Bosnu a Hercegovinu, čímž se nevědomky postaralo o ouverturu první světové války, o předehru vlastního rekviem.
V témže roce 1908 byla otevřena na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor, jubilejní výstava na počest šedesátiletého panování Františka Josefa I.; slavnostní zahájení expozice proběhlo 1. června, dostavilo se na něj 40 tisíc lidí a sál, v němž se konalo, později splynul v ucelený komplex horského hotelu s rozhlednou.
V letech, kdy se tento komplex, ač nebyl o jediný metr přemístěn, ocitl místo monarchie v republice, ho postihlo depresivní chátrání v bezútěšných kulisách umírajících lesů. Dnes je i za peníze Evropské unie rozhledna zrenovována a opět zpřístupněna návštěvníkům, kteří se možná v budoucnu svezou velkolepou lanovkou přes údolí na nedaleký Fichtelberg, nejvyšší horu německého Krušnohoří, aniž by postřehli, že překročili hranice. Zato postřehnou, že pod nimi se i na českém území zelenají lesy, po ekologické zkáze není ani památky.
Klínovec, toť metafora stoleté republiky, jež do života vstupovala plná elánu a očekávání, zruinovaná a s těžkými šrámy přežila zhoubné režimy a nyní je v rekonstrukci, nelehké sice, avšak prokoukla a její vztahy se sousedy jsou zdravé jako krušnohorské lesy. Klínovec je (snad) svědectvím, že temné stíny zrozené spolu s republikou nezakryly natrvalo a zcela její lesklou podstatu...
Ovšem ještě rok 1908: od dubna do léta vrcholily ve vídeňském parlamentu obstrukce českých zákonodárců a z galerie jako divák přihlížel frašce nenápadný mladý muž, jenž později tvrdil, že tehdejší zážitky ho nadobro vyléčily z obdivu k parlamentní demokracii. Jméno mladíka? Adolf Hitler...
