Dětství prožili bez otců, protože jim je komunisti na dlouhé roky zavřeli do vězení. Jak na 50. léta vzpomínají a kdy na ně tehdejší atmosféra dýchne ještě dnes?
Na to probuzení nikdy nezapomene. Miroslavě Bočkové byly teprve čtyři roky, ale výjevy z časného rána v červenci 1949 jí budou pronásledovat do konce života. Do domu vtrhli muži v kožených kabátech a odvedli s sebou jejího tatínka. Holčička vše sledovala z dětské postýlky. "Jako dnes vidím ty jejich vysoké holínky a jak se táta na nás naposledy otočil," vypráví paní Bočková, která dodnes bydlí v témže domě v Přistoupimi u Českého Brodu, kde před více než šedesáti lety smutné okamžiky prožila.
* Otec Miroslavy Bočkové byl souzen ve stejný den jako Milada Horáková. Co si paní Bočková z oněch pohnutých chvil vybavuje?
* Proč první návštěvu ve vězení, která se konala pouze jednou za rok, dozorci ihned ukončili?
* Proč si někteří lidé, kteří prožili 50. léta, myslí, že se něco podobného může v dohledné době opakovat?
* Proč domy, které patřily politickým vězňům, dodnes patří potomkům komunistických ministrů?
Na tyto a další otázky najdete odpovědi v novém čísle časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 17. září.
