Psům a Židům vstup zakázán. Uprchlíci přes Česko už putovali

Historie se opakuje. Většinová nenávist vůči uprchlíkům, předsudky, zlost - to už tu v minulosti bylo. Stejně jako snaha humanitárních organizací běžencům pomáhat. Před 70 lety, po válce, se přes české kraje převalila vlna asi 200 tisíc židovských uprchlíků.

Je to trochu pozapomenutá část české historie. Po skončení druhé světové války a především v letech 1946 až 1947 přes české území přešlo až 200 tisíc židovských běženců, kteří prchali z Polska před násilím a ústrky. Šlo převážně o navrátilce z gulagů a nuceného pracovního nasazení, kteří na počátku druhé světové války žili na polském území okupovaném Sovětským svazem.

"Většina polských Židů se rozhodla odejít ze země po krvavém protižidovském pogromu, který se odehrál 4. července 1946 v polském městě Kielce a vyžádal si 42 obětí," řekl on-line deníku TÝDEN.CZ historik Martin Šmok, poradce USC Shoah Foundation pro vzdělávací programy. Nadace ve své sbírce rozhovorů s pamětníky zmapovala i tuto část českých dějin.

Zaznamenala ale také například vzpomínku Kurta Gregora, židovského mladíka z Holešova, který coby voják osvobozenecké armády dorazil na Šumavu. Na jedné hospodě tam visel nápis "Psům a Židům vstup zakázán". Hostinský po okupaci sundal pouze německou část cedule, českou tam nechal. Nikomu to nevadilo, nikdo proti tomu neprotestoval. Až jeden český rotmistr nápis sundal.

Kurt Wehle, který se vrátil z Terezína, zase vzpomínal, jak mu úřady v Praze přidělily byt. "To byl velmi ošklivý zážitek. Bylo slyšet, jak Češi říkají: ´Ty Hitlerovy plynový komory byly nějaký děravý, vrátilo se víc Židů, než odešlo!´ Taková byla atmosféra. Lidé byli indoktrinovaní vlastními českými fašisty a pak ještě Němci."

Závadné německé razítko

Martin Šmok připomněl, že většina polských židovských běženců, kteří putovali přes české území, mířila do táborů pro bezdomovce v západních okupačních zónách Německa a Rakouska. Odtud pak chtěli pokračovat do Spojených států, Kanady či Palestiny.

"Naše úřady tento příliv osob ilegálně překračujících hranici naprosto nezvládaly, až 27. července 1946 československá vláda přijala usnesení o pomoci běžencům prchajícím před situací v Polsku. Navzdory právě skončené genocidě všech osob označených rasistickými zákony za Židy u československých úředníků přetrvával efekt protižidovské propagandy: uprchlíci byli považování za šiřitele nebezpečných nemocí, šmelináře a teroristy," řekl Šmok.

Do zvlášť těžké situace se mnohdy dostávali Židé, kteří si při sčítání lidu v roce 1930 zapsali německou národnost. Pro české úředníky to byli Němci. Bez ohledu na to, že se narodili v Čechách a přežili koncentrační tábory nebo ghetta. Poznala to například Marianne Zadikowá Mayová, kterou chtěl úředník poslat do Německa, byť se vrátila z Terezína.

"Řekl mi: ´Slečno, dokud máte to německé razítko na potravinových lístkách, já vám povolení k pobytu nedám. Já vám to dám teď na čtrnáct dní. Přineste mi jiné papíry, jinak půjdete za hranice, já nevím kam, ale tady zůstat nemůžete.´ Řekla jsem: ´Moje matka se tady narodila v roce 1890, já vám mohu přinést doklad, já mám její rodný list, její předci jsou z Čech z obou stran. Otec pochází z Křivoklátu a matka po generace z Prahy.´- ´Na tom mně nezáleží, slečno, dnes mluvíme o jiných věcech,´ odpověděl úředník." Její zkušenost byla součástí výstavy Zmařené naděje, kterou pořádalo Židovské muzeum v Praze a která přibližovala poválečné osudy evropských Židů.

Nežádoucí živly

Podle Martina Šmoka byl součástí vládního usnesení z léta 1946 o pomoci běžencům rovněž požadavek na "nutná bezpečnostní opatření", zejména "z hlediska bezpečnosti republiky proti nežádoucím živlům". Návrh na zřízení tranzitního tábora pro uprchlíky v příhraniční oblasti u Ostravy byl odmítán s tím, že "provádění dvouletého plánu vyžaduje, aby na Ostravsku byl klid, aby dělnictvo nebylo zneklidňováno možností rozšíření nemocí".

Padaly návrhy na umístění prchajících Židů do internačních táborů pro Němce, "které jsou isolovány od zastavěné části obce a kde v případě vypuknutí nemocí lze zaříditi dokonalou izolaci." I samotné motivy útěku, nejčastěji strach o život, se českým úřadům jevily jako nedůvěryhodné: "Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž," psali vystrašení úředníci nadřízeným.

Československá vláda podle Šmoka přikázala ministru vnitra zajistit, "že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde". Strach, že se uprchlíci budou snažit nalézt v poválečném Československu nový domov, stál i za požadavkem, aby došlo k regulaci přílivu uprchlíků tak, "aby jich přišlo jen tolik, kolik jich lze téhož dne odsunouti" - do táborů pro bezdomovce v britské a americké okupační zóně. Náklady na povinnou ostrahu vlaků převážejících uprchlíky hradily židovské humanitární organizace.

V táborech se pak objevovaly nálady, které jsou podobné těm v současných uprchlických táborech. Martin Šonka uvedl, že mezi židovskými uprchlíky se šířil sionismus, představa, že Židé mají nárok na svůj vlastní stát v Palestině. Zachovaný úřední dokument hovoří o tom, že v uprchlických táborech v Náchodě a Broumově "bylo pozorováno", že mladí uprchlíci cvičí po vojenském způsobu, "mají stejnokroje a dokonce jakousi vlajku v ubytovně, a židovský plakát bez současného českého originálu," ba že dokonce uprchlíci "měli polovysoké kožené boty na způsob bývalých německých organizací strany NSDAP."

Židovská mládež hovořící hebrejsky či jidiš byla podle Šonky považována za nacionalistické teroristy připravující se na útoky proti Britům. "Jako u jiných předsudků, i zde byl strach ze židovských uprchlíků o to větší, čím menší přímou osobní zkušenost s židovstvím úředníci měli. Dnešní strach z muslimů a syrských uprchlíků není ničím jiným než další verzí tehdejších děsů," tvrdí Šonka.

Co ti žiďáci zase chtějí?

Trpkou zkušenost má za sebou rovněž Jaroslav Kraus, který i desítky let po konci války vzpomínal na to, jak několik lidí inzultoval, když na úřadech opakovaně slýchával: "Co ti žiďáci zase chtějí?" Po Františku Bergmanovi zase úředníci chtěli, aby si změnil jméno - na nějaké víc české. Na to jim odpověděl, že až si změní jméno Klement Gottwald, bude o tom možná také uvažovat.

Zuzana Kalabisová nemůže zapomenout na to, jak po návratu z Terezína přežila první noc. Musela totiž do noclehárny. "Celé čtyři roky člověk sní, jak se vrátí domů, a pak je s tuláky v noclehárně. To byla šílená hořkost."