Vláda s reformními změnami překvapila, snížení daní je výraznější, než se čekalo. Do hry o novou podobu českých berní se však vložilo až příliš mnoho hlav. Jiné zájmy sleduje Vlastimil Tlustý, pohrobek Modré šance, jiné Mirek Topolánek s Miroslavem Kalouskem - kteří, ač z jiných partají, museli nyní svorně táhnout za jedno (vládní) lano. Nezanedbatelné slovo měly i hlavy „přeběhlíků" z ČSSD Miloše Melčáka a Michala Pohanky stejně jako ta lidoveckého „zrádce" Ludvíka Hovorky.
Kdo s kým a kdo proti komu. Vratká vládní bárka zmítaná zájmy stoprvních hlav těžko dorazí do bezpečného přístavu kvalitní reformy. Je však důležité, aby se k tomuto přístavu alespoň přiblížila. A to se stalo.
Je pravda, že reforma obsahuje nějaké ty triky, například známý fígl s výpočtem daní z takzvané superhrubé mzdy - takže 12,5procentní daň odpovídá 19,4 procenta z částky na výplatnicích - či doplnění nižších sazeb snížením slev na dani, ale celkově je vyplutím ve správném směru větru. Polepší si hlavně bohatší, středněpříjmovým skupinám daně nejprve klesnou a pak zase vzrostou. Vláda zřejmě spoléhá na růst ekonomiky a mezd v letech 2008 až 2010, která by reálně tyto „schody" mohla pokrýt optickým klamem v podobě docela rovného koberce.
Vzhledem k tomu, že se snižují i firemní daně - do roku 2010 klesnou na devatenáct procent - připraví chystaná opatření díru v rozpočtu ve výši celkem asi osm miliard korun. Prý hrůzná částka, běsní kritici reformy. Ani vláda jasně neodpovídá, kde tyto miliardy nabere zpět.
Řešení nemusí být nijak složité. Zhruba osmimiliardová suma odtéká každým rokem na konta stavebních spořitelen. Stát ji vyplácí v rámci takzvané „státní podpory stavebního spoření". Spořitelny z těchto prostředků přitom vyplácejí minimum. Jedná se o neefektivní přežitek.
Stavební spoření není bez státní podpory životaschopné. Navíc, dnešní úvěry od stavební spořitelny jsou pouze složitou konstrukcí, jejímž smyslem je vytáhnout ze státní pokladny co nejvíce státních dotací ke spoření. Jestliže si klient vezme úvěr, tak mu současně prodají spoření, které je státem velkoryse dotováno. Úvěr vlastně plně nebo částečně splácí z tohoto spoření. Takto komplikovaně se to dělá jen proto, aby se „podojil" stát.
Stát tedy uměle udržuje při životě osmimiliardovou „černou díru", nad jejíž smysluplností visí nesčetně otazníků.
Čistě teoreticky není nic jednoduššího než osm miliard z této neefektivity přesunout na rozpočtové ztráty z nižších, ale o to efektivnějších daní. Politicky a prakticky to tak jednoduché nebude - občané si neradi nechávají sáhnout na erární peníze, které jsou jakoby „všech".
Foto: Tomáš Nosil
