Od víkendového sjezdu Strany zelených se žádný velký průlom neočekává. V uskupení přitom přetrvávají velké názorové rozdíly především v otázce účasti v Topolánkově vládě nebo v postoji k osobě ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a jeho přístupu k americké radarové základně či evropské ústavě. Část levicově orientovaných členů navíc těžce nese účast své strany ve středopravé vládě Mirka Topolánka.
Ve Straně zelených jsou rozpory tradicí, ale zatímco dříve šlo většinou hlavně o mocenský boj mezi jednotlivými frakcemi, dnes leží problém jinde. Mezi středopravě orientovaným vedením strany a víceméně levicově zaměřenými členy vzniká názorová propast, kterou je těžké překlenout. Předseda strany ministr životního prostředí Martin Bursík ale problémy popírá. „Popisujete to myslím příliš dramaticky. Žádná levicová většina není. Středopravé vedení také ne. Drtivou většinu členů strany (a hlavně voličů) levice a pravice nezajímá. Máme jak liberální proreformní ekonomický program, tak vlastní představu o penzijní a zdravotní reformě,“ reagoval na dotaz jednoho ze čtenářů v online rozhovoru na serveru Aktuálně.cz. Ne všichni jeho spolustraníci jsou ale stejného názoru. Právě zde vzniká celá řada citlivých míst a třecích ploch. K nejbolavějším problémům v poslední době patří triáda základna, euroústava a sama účast v Topolánkově středopravé vládě.
Kromě pochopitelného odporu levicovější části strany proti účasti na Topolánkově vládě, který vyústil mimo jiné v odchod Petra Uhla, s sebou velké problémy nese osoba, respektive politická orientace Karla Schwarzenberga. Ten byl na post ministra zahraničí nominován právě zelenými. Část zelených (v čele s Matějem Stropnickým, jenž je členem Republikové rady Strany zelených, vedoucím její kulturní sekce a předsedou základní organizace na Praze 3) své pochyby vyjádřila ve výzvě adresované zeleným poslancům. Mimo jiné se v ní uvádí: „Bezpečnostní rada státu (je v ní též Martin Bursík a Karel Schwarzenberg s hlasy rozhodujícími) schválila zahájení jednání o umístění amerického radaru na našem území… Přitom program jasně říká, že nejen, že nebudeme podporovat současnou zahraniční politiku USA, my jí budeme dokonce vzdorovat, a to nejen bilaterálně, ale i v rámci NATO.“
V další části téhož dokumentu se hovoří i o euroústavě – připomeňme, že Strana zelených je jednou z nejvíce proevropsky orientovaných na naší politické scéně. Pisatel nakonec vynáší závěrečný soud: „Kladl Martin Bursík Karlu Schwarzenbergovi otázky po jeho postojích k ústavě a radaru před jeho nominací? Vypadá to, že ano, neboť dnes není překvapen. Překvapeni ale musejí být voliči SZ a, jak patrno z hojné diskuse k tématu, překvapeni jsou i členové strany."
„Obě otázky jsou velice závažné a cítíme, že mezi PSZ a členskou základnou zde vzniká opět významný komunikační deficit. Považujeme to za mírně řečeno znepokojivé,“ píše se ve výzvě dále. S výše uvedenou Bursíkovou odpovědí na dotaz týkající se vnitřního rozštěpení strany toto vyjádření příliš nekoresponduje…
Martin Bursík – rozkolník…
Nejednoznačný vztah velké části členské základny k Bursíkovi neplyne jen z jeho politické orientace. Už Bursíkův příchod k zeleným se neobešel bez potíží. Bursík, který měl být ještě jako nezávislý lídrem zelených ve volbách do Evropského parlamentu, měl od počátku vážné rozpory s tehdejším vedením strany, a z jeho kandidatury proto sešlo. Jan Beránek, jenž byl v oné době předsedou strany, i šedá eminence Jakub Patočka měli z nezávislého ekologa – jak se později ukázalo – oprávněný strach. V roce 2005, rok po obdržení členské legitimace, se Bursíkovi podařilo prosadit se na post lídra zelených a odsunout tak oba dva bývalé vůdce do pozadí. Patočka i Beránek odešli s trpkým úsměvem a předpovědí, že o Poslanecké sněmovně si mohou zelení nechat jen zdát.
Vnitrostranické spory s jejich odchodem neskončily. Prokázal to krátce před volbami případ českotěšínské lékárnice Evy Holubové, dvojky na krajské kandidátce zelených. Krátce před volbami se vzbouřila proti vedení strany a založila „levicovou frakci“, jíž vyjádřil svou podporu i Jiří Paroubek. Jedním z požadavků frakcionářů bylo: „Nevolte Bursíka.“ Holubovou stála její vzpoura místo na kandidátce, Bursík problémy ustál. Takto křiklavý případ je sice ojedinělý, potíže však přetrvaly. Jako důkaz slouží nedávný odchod Petra Uhla, který v dopise adresovaném vedení strany obvinil Bursíka z nedemokratických postupů uvnitř strany a odmítl účast Strany zelených na Topolánkově vládě. "Dnešní koaliční nevětšinová vláda je produktem politické korupce, stojí na podvodu. Účast SZ v ní je v rozporu se zásadami otevřenosti, průhlednosti a politické poctivosti, jež SZ vyhlašuje," píše mimo jiné. Málokdo sice mluví takto otevřeně, ale jeho názor není ve straně ojedinělý.
… nebo zachránce?
Sami zelení si přitom uvědomují, že za svůj úspěch vděčí z velké části právě osobě svého současného předsedy. Šéf strany se v posledních měsících stabilně drží na předních místech v žebříčcích popularity politiků, v lednu jej pozitivně hodnotila téměř polovina respondentů v průzkumu agentury STEM. Ale stejně jako je pro jedny ztělesněním politika nového střihu (což ostatně není pravda, protože do politiky vstoupil již v roce 1989 – viz Bursíkův politický profil níže), druhá část populace jej považuje za oportunistu a politického turistu. Ať už je pravda jakákoli, jisté je, že Martin Bursík je jedním z mála, ne-li jediným, skutečným politikem Strany zelených.
Strana zelených se stala – do značné míry právě Bursíkovou zásluhou – po dlouhé době prvním politickým uskupením, kterému se podařilo prorazit sevřený šik parlamentních stran a ve volbách proniknout do Poslanecké sněmovny. Charismatická osobnost v čele strany a stabilní podpora pohybující se okolo deseti procent (po raketovém vzestupu z počátku loňského roku, kdy zelení začínali na úrovni přibližně tří procent v průzkumech volebních preferencí) vzbuzují dojem harmonie. Poměry uvnitř strany však nejsou takové, jaké se na první pohled mohou zdát. Ačkoli se nepředpokládá, že by páteční sjezd zelených něco významněji změnil, může přinejmenším přispět k dalšímu vnitřnímu pnutí uvnitř subjektu, který je – částečně právem – označován za nejvíce nečitelné a nekonzistentní politické hnutí na české scéně.
* * *
Politický životopis Martina Bursíka
Martin Bursík není v politice žádným nováčkem. Vstoupil do ní v roce
V roce 2004 vstoupil do Strany zelených a v září 2005 byl zvolen jejím předsedou. Během několika měsíců se mu podařilo stranu, považovanou do té doby za radikálně ekologickou, přetvořit v politické uskupení s moderní image, která se dokázala ze stabilně tříprocentní podpory vyhoupnout až k 10 procentům.
