Očima Martina Zemana
Růžový tank, rudé lži, zelený comeback a černý humor

V Čeljabinské oblasti na ruském Uralu začala sbírka na zrekonstruování památníku sovětským vojákům, kteří v roce 1945 osvobodili Prahu. Neboli: legendární tank č. 23, který šestačtyřicet let "zdobil" pražský Smíchov, má přijít o svůj ještě legendárnější růžový nátěr. V Čeljabinsku, v tamním Kirovově závodě, byl totiž stroj IS-2 v roce 1943 vyroben. A jak říká Igor Michajlov, jeden z organizátorů sbírky, "pražský tank je symbolem památky našich vojáků a jejich zrada je nepřípustná".

Jenže památky ruských (chcete-li sovětských) vojáků, kteří v letech 1944 a 1945 pokládali za tehdejší Československo své životy, se nikdo nedotýká. Naopak - přestože poválečný vývoj obraz rudých osvoboditelů zdiskreditoval, dodnes v Česku nezpochybnitelnou oběť rudoarmějců připomíná řada pietních míst. Namátkou: v pražských Dejvicích se stále tyčí obří maršál Koněv, u hlavního nádraží se rudoarmějec s šeříkem a samopalem v ruce líbá s ozbrojeným Pražanem, Ostrava má svůj rozlehlý Památník Rudé armády, Olomouc Památník Osvobození atd. atd.

Smíchovský tank, který už dvacet let na Smíchově nestojí, se ale stal symbolem něčeho úplně jiného. Patrně i proto, že nešlo o pouhé pietní připomenutí sovětských obětí, ale že v sobě nesl i tichou připomínku toho, jak komunisti vyráběli účelové "pravdy". Stačí připomenout, že vystavený tank č. 23 byl podle oficiální verze ten, který do Prahy dorazil jako první. Jenže ve skutečnosti jím byl lehčí typ T-34 - těžký stroj IS-2 byl pozdější dar vlády SSSR. Navíc samo osvobozování československé metropole nebylo dílem sovětských tanků, které dorazily až 9. května 1945, den po německé kapitulaci a v době, kdy se již zbytky okupačních vojsk snažily Prahu dávno opustit (pročež jsme se pak po desetiletí museli učit, že druhá světová válka skončila 9. května, ačkoli celý svět věděl, že správné datum je 8. května). Konečně smíchovský tank (zkratka IS vyjadřuje iniciály jména Josifa Stalina) byl i připomínkou toho, že pomoc povstalcům do Prahy mohla dorazit o den dva dříve, z Plzně, jenže tomu právě jistý IS zabránil. Ostatně o tom, že šlo (a patrně dosud jde) o objekt, v němž česká veřejnost chtěla spatřovat silný symbol, svědčí i diskuse o onom čísle 23, které se dodnes dají na nejrůznějších webových stránkách najít. Třiadvacet let poté, co byl tank na Smíchově instalován, tedy v roce 1968, se do Prahy sovětské tanky vrátily. A po dalších třiadvaceti letech pomník i s podstavcem ze Smíchova zmizel...

A symbolický je také osud pomníku v polistopadových měsících, kdy ho výtvarník David Černý natřel narůžovo. Jistě, ne každá provokace je uměním. Umění ale musí provokovat. A díla Davida Černého jsou minimálně v tomto bodě silná – provokují vtipně a vtipně nás usvědčují z názorových klišé (což se týká třeba i sv. Václava, který pod stropem pražské Lucerny sedí na břiše svého chcíplého koně). Růžový tank dokáže plnit hned několik symbolických funkcí najednou: kdo chce vidět pouhé zesměšnění někdejšího režimu, vidí ho; kdo chce vidět úsměvnou recesi, která vtipně připomíná někdejší praxi oficiálních lží, také si přijde na své; ba dokonce si své najde i ten, kdo bude chtít v absurdní kombinaci dvou protichůdných symbolů (růžová je vnímána jako barva něhy, jemnosti či elegance, čehož je tank přímým protikladem) spatřovat gesto laskavého smíření; jiní mohou růžové svědectví vnímat jako černý humor. Jak hrubá, nízce jednoduchá a slabošská je oproti tomu realita, kdy se symbol komunistické blamáže ze smíchovského náměstí prostě raději odstranil.

Ačkoliv možná i v tom je nakonec možné jistou symboliku najít. Když David Černý tank narůžovo přebarvil, byl zatčen a pomník honem honem opět zezelenal; ovšem jen proto, aby mu skupinka poslanců – vybavených imunitou – dala znovu růžový nátěr. Tank poté sice růžový zůstal, ale byl raději uklizen do sbírek Vojenského historického ústavu a skončil ve vojenském muzeu v Lešanech na Benešovsku, kde není tak na očích. Jak české!