V srpnu 1968 vylepoval Vladimír Pilíšek po nocích vlastnoručně vytvořené plakáty, jimiž chtěl bojovat proti sovětské armádě. Netušil, že hned po něm vyráží do ulic jeho žena a plakáty odlepuje. Díky tomu jsou koláže pana Pilíška jednou z mála ukázek lidové tvořivosti z roku 1968, které se dodnes zachovaly v originále.
VÍCE FOTOGRAFIÍ: ZDE
Leninův citát "Čím víc vrbu řežeš, tím víc roste" nebo Marxův výrok "Nemůže být svoboden národ, který utiskuje cizí národy". Tato a ještě další slova klasiků marxismu-leninismu se objevila ve svérázných kolážích, které Vladimír Pilíšek vyvěšoval v prvních dnech okupace na pražské sloupy, do vývěsních tabulí či na zastávkách autobusů.
"Příběh začíná v roce 1951, kdy se rodiče brali ve svazáckém oděvu, protože budovali poválečnou perspektivu," vypráví dcera Vladimíra Pilíška Naděžda Pilíšková. Příběh jejího otce, který zemřel v roce 1992, v mnohém ilustruje osudy lidí, kteří po druhé světové válce uvěřili komunistické ideologii. Vladimír Pilíšek sloužil straně v 50. a 60. letech jako asistent na Vysoké škole zemědělské v Praze.
Máma měla strach
Přišlo pražské jaro. "Lámal se chleba, ale táta jako pokrokář pořád pokládal socialismus za spravedlivý režim založený na mravních zásadách. Rozhodně nechápal, proč nám s tím mají pomáhat vojska SSSR. Byl zklamaný a odhodlaný bojovat alespoň svými prostředky," líčí těžký životní moment svého otce paní Pilíšková.
Přesvědčený komunista tedy po večerech vypisoval citáty a úvahy z knih a vytvářel z nich koláže. "Ty pak po nocích extaticky lepil po Praze," říká dcera autora pozoruhodných výtvorů. Ten v té chvíli nevěděl, že pár minut po něm vyběhla do ulic jeho manželka, všechny plakáty zase odlepila, srolovala a uložila doma do sklepa.
"Máma mi k tomu řekla jen to, že myslela jen na rodinu a měla strach. V té době mně bylo sedm let a zvesela jsem skákala přes gumu před barákem a dívala se, jak kolem po ulici jezdí tanky. Nejstarší sestra běhala po Václaváku a prostřední kecala někde v parku s kámoškou," vypráví Naděžda Pilíšková.
V uličce hanby
Během normalizace se její otec "uzavřel do své profese" na fakultě, vypracoval se na prof. Ing., DrSc. V roce 1989 si profesor Pilíšek prošel "uličkou hanby" - studenti mu stejně jako dalším komunistům ve škole dali otevřeně najevo svou averzi. Na fakultě ale nakonec zůstal. Tři roky po listopadovém převratu zemřel. Plakáty, o nichž neměly do té doby tušení, našly jeho dcery při vyklízení sklepa.
Koláže zklamaného profesora jako některá další díla z roku 1968, která se různými způsoby podařilo zachránit, vystavuje od 21. srpna pražské Národní muzeum v expozici nazvané "A přijely tanky".
Repro: Národní muzeum
