Bývalý šéf pražské mordparty Josef Lottes chtěl původně odejít do důchodu. Nakonec si to rozmyslel a už půl roku šéfuje malému specializovanému týmu na prověřování nevyřešených případů - jakýchsi "Akt X". Objasňování takzvaných policejních pomníčků je běh na dlouhou trať, přesto charismatický policista v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ tvrdí, že se rýsují první úspěchy.
Kolik neobjasněných vražd v Praze v současnosti je? A podle jakého klíče jste je začali znovu rozplétat?
Je to kolem osmdesáti případů. Prvotně jsme se zaměřili na neobjasněné vraždy z poslední doby, u nichž je přece jen větší šance na to, abychom našli nové důkazy. Analyzovali jsme některé z nich a v jednom z případů, který je starý tak rok, jsme se dopracovali k novým důkazům, které by nás mohly dovést k pachateli. V současné době je v této věci na dva lidi vyhlášeno pátrání. Myslím, že je tam určitá naděje, že případ objasníme.
O jaký konkrétní případ vraždy jde?
Bohužel, není to ještě dotažené do konce. Proto nemůžeme prozrazovat bližší podrobnosti.
Prověřování starých vražd musí být komplikovaná práce, kterou neuzavřete za dva týdny. Nebojíte se, že nebudete mít výsledky?
Nikdo od nás nečeká, že budeme chrlit jeden vyřešený případ za druhým. Je zřejmé, že čím větší je časový odstup od konkrétní vraždy, tím je její vyřešení méně pravděpodobné. Samozřejmě, že neprověřujeme případ od případu, ale zaměřujeme se na ty, které by podle nás ještě mohly ukázat něco nového. Pracoval jsem tady na vraždách řadu let a většinu těch případů znám buď ze svého pátrání, nebo od kolegů, kteří se na nich tehdy podíleli.
V minulosti na pražské policii podobný tým už existoval...
Ano, dřív tu byl celý odbor, který se tímto zabýval a měl svoje úspěchy. Nedělaly se však jen vraždy, ale třeba i starší loupežná přepadení. Při reorganizaci se tenhle odbor zrušil a starší případy se průběžně zpracovávaly, když bylo zrovna méně čerstvých případů. Nedávno se nápad udělat malý tým na jejich objasňování oprášil. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.
V současné době má váš tým tři lidi. Nechtěl jste velet přece jen většímu oddělení?
Ne, ne. Já jsem proti tomu, protože ty pomníky se dají dělat v tomto počtu. A pokud bude k něčemu konkrétnímu nutné vytvořit větší partu lidí, tak to není problém.
V jakém časovém horizontu má vlastně smysl pátrat? Nebudete přece dělat na vraždách starých padesát roků.
Tak to je omezené především promlčecí lhůtou u vražd. Sice se změnil trestní zákoník a ta promlčecí lhůta je rozdílná podle odstavců, obecně se však dá říct, že se zaměřujeme na případy, které nejsou straší dvaceti let.
Co se vlastně může změnit? Výpovědi svědků to zřejmě nebudou.
Za ty roky se mohla odehrát řada věcí. Pochopitelně dopředu jdou například technologie v porovnávání DNA. Spíš jde ale o takový kriminalistický čich. Ponoříte se do případu, který vám už tehdy nějak neseděl, a snažíte se najít nesrovnalosti ve výpovědích, v zajištěných důkazech a podobně.
Chtěl jste jít do důchodu. Proč jste nešel užívat zaslouženého odpočinku?
Celá ta věc začala v minulém roce, kdy jsem měl větší zdravotní problémy a musel jsem podstoupit i chirurgický zákrok. Lékaři mi tehdy říkali, že za to mohl i dlouhodobý stres, který naši práci provází. Dlouho jsem o tom uvažoval a nakonec jsem se rozhodl ke konci roku skončit. Po tolika letech je to opravdu těžké. Samotné podání výpovědi, to ještě nic není. Když se ale ten termín blížil, tak jsem zjišťoval, že už bych měl odevzdávat věci a obíhat to úřední kolečko. Já jsem ale pořád měl spoustu práce a na nic z toho jsem neměl čas. Najednou jsem měl pocit, že neodejdu. Byly to zajímavé případy, na kterých jsem dělal. V té době jsem se při pátracích akciích spolupodílel třeba na i na Aničce (zmizení Anny Janatkové v Praze-Troji - pozn. red.).
Co vás nakonec zlomilo, že jste se rozhodl zůstat?
Bylo to asi tři dni předtím, než jsem měl úplně odejít. Zavolal si mě šéf celé pražské kriminálky Milan Jindrák a tehdejší pražský ředitel Martin Červíček. S nimi jsem měl pohovor a znovu jsem jim vyložil, proč chci odejít, a oni mi nabídli tuhle práci.
Co na to vaše rodina?
Manželka je už naštěstí na můj životní rytmus a nasazení zvyklá. Ví, že by mi to pravděpodobně chybělo.
Jak to vlastně děláte dlouho?
Na vraždách pracuji šestadvacátým rokem. Když jsem začínal, tak na nich dělalo v Praze deset lidí. Jako elév jsem pomáhal na případu spartakiádního vraha Jiřího Straky.
To je celkem ostrý křest. Co považujete za váš majstrštyk - nejtěžší případ, který se vám podařilo objasnit?
Asi případ desetileté holčičky ze Smíchova. Pachatel ji v jednom starém činžáku velmi ošklivě znásilnil a skoro umlátil. Naštěstí pro ni si myslel, že už je mrtvá, a tak ji zaházel ve sklepě starými věcmi. Jenom náhodou ji našla sousedka. Tenkrát jsme na tom intenzivně dělali tři čtvrtě roku. Ten případ měl jasnou prioritu. Bylo to nesmírně složité v tom, že ten člověk neměl žádný záznam, nebyl nikdy trestaný a nikdy se u něj neprojevovaly žádné deviace. Zpětně se však ukázalo, že doma používal na manželce velmi neobvyklé sexuální praktiky. Kdyby se ta žena svěřila svému okolí a nebála se, možná by se tomu činu mohlo předejít. Ale to jsou kdyby. Nakonec jsme ho vypátrali a dostali z něj plné doznání.
