Známá socioložka
Šiklová: Jsem pes obranář. Účastním se, když se něco děje

Nebyla jsem v disentu, jen jsem se snažila zachovat československou kulturu, říká o svém působení v 70. a 80. letech socioložka a signatářka Charty 77 Jiřina Šiklová, která příští týden oslaví 80. narozeniny. Bývalá členka KSČ a aktivní účastnice pražského jara 1968 šířila v Československu exilovou literaturu a posílala za hranice samizdatové texty, za což skončila i ve vězení. "Jsem pes obranář, který se angažuje, když má pocit, že se dá něco změnit," charakterizovala se v rozhovoru.

Právě přesvědčení o možnosti změnit komunistický systém přivedlo v roce 1956 tehdy mladou vědkyni a vysokoškolskou pedagožku podle jejích slov ke vstupu do KSČ. Impulzem pro ni prý byl projev sovětského vůdce Nikity Chruščova, v němž odsoudil kult osobnosti diktátora Josifa Stalina.

"Říkala jsem si, to je docela pozitivní kritika z jejich vlastních řad," uvedla dcera lékaře a sociálního demokrata, jejíž matka byla spolužačkou popravené političky Milady Horákové. "Byla jsem přesvědčena, že se to dá změnit a reformovat," přiblížila, proč se aktivně zapojila do reformního hnutí pražského jara, během něhož se stala předsedkyní stranické organizace na Filozofické fakultě. "Do dneška to považuji, že to mohla být alternativa pro vývoj Evropy," soudí o reformním komunismu tuzemská zakladatelka katedry sociální práce a genderových studií.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a nástup normalizace považovala za zásadní přelom. "Říkala jsem si, to jsou velké změny, tím to teda končí. Tak co je možné udělat? Zachovat si vlastní charakter a potom zachovat kulturu," vysvětlila, jak se po vyhození z fakulty dostala k disentu, ačkoli sama toto označení rezolutně odmítá.

"Disent je nesmyslný termín, který používali na Západě, a my nevěděli, co to vůbec znamená," říká. "Já jsem se snažila, aby se tady zachovala kultura. A protože se nemohla zachovat tady, tak jsem ji cpala do zahraničí," popsala eufemisticky pašování rukopisů režimu nepohodlných českých a slovenských literátů do zahraničí, kde se mnohé dočkaly vydání.

Samizdatovou literaturu posílala pomocí kurýrů také do tehdejšího západního Německa bývalému spolupracovníkovi Vilému Prečanovi pro jeho Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. "Poslala jsem tam toho doslova tuny," tvrdí stále vitální žena, kterou Václav Havel za její činnost nazval "pošťačkou". Na počátku 80. let za ni skončila v ruzyňské věznici a hrozil jí až desetiletý trest. Tehdy prý i ona uvažovala o emigraci, kterou jí nabízeli komunisté v případě jejího odsouzení.

Za mřížemi nakonec strávila zhruba rok. Až nedávno se dozvěděla, že její propuštění, za které se přimlouvali přední světoví politici té doby, bylo vázané na návrat zlata, které bylo uschováno za druhé světové války v Londýně.

Ke své profesi se mohla vrátit až po sametové revoluci v roce 1989. Ačkoli má k následnému vývoji v Česku řadu výhrad, je podle svých slov se stavem společnosti spokojená. "Je tu svoboda, lidé se mohou angažovat. To je v pořádku, to mi stačí," říká bytostná realistka. Ve světě podle ní nikde není ideální systém a ani takový neexistuje. I když se od mládí zajímala o politiku a v posledních letech jako veřejně známá osobnost několikrát neúspěšně kandidovala za zelené, nikdy se prý nepovažovala za političku. "Jsem spíš pes obranář, který se angažuje tehdy, když má pocit, že se dá něco změnit nebo že se něco děje," tvrdí o sobě.