Smiling Crocodile
Naši učitelé musejí být trochu herci, říká zakladatelka školy
26.02.2018 05:44 Rozhovor
Podle ředitelky školky a školy Smiling Crocodile Dagmar Herrmannové dokážou děti s těžkým postižením úplně všechno. Lyžují, běhají maratony, nacvičují muzikály, vaří a malují. Škola s unikátním přístupem k hendikepovaným dětem v současné době hledá nové prostory, chystá se navyšovat kapacitu a zakládat dětský hospic. Velkolepé plány by mohla uspíšit finanční pomoc, ale i důležitá osvěta mezi veřejností.
Jaké děti nejčastěji navštěvují školku a školu Smiling Crocodile?
Naše zařízení je určené pro děti s velmi těžkým kombinovaným postižením, které je obtížné zařadit do stávající sítě speciálních škol. Jedná se o děti, které mají smyslová postižení, nevidí nebo neslyší, často je to navíc v kombinaci s autismem nebo těžkou mentální retardací. K tomu se navíc přidávají zdravotní potíže, jako je cukrovka, epilepsie, poruchy dýchání a srdeční vady. Už v minulosti jsme provozovali projekt s názvem Bobříci, kdy jednou týdně probíhal vzdělávací program pro hendikepované děti, které byly jinak celé dny doma s rodiči. Právě rodiče si přáli, abychom založili mateřskou školu a školku. Speciálních škol je hodně, ale my jsme unikátní v tom, že tady pracujeme s takovými dětmi.
Sama často říkáte, že děti ze Smiling Crocodile dokážou úplně všechno. Jak tedy vypadá jejich běžný den?
Naše děti skutečně dokážou úplně všechno, jenom se jim musí trochu pomoct. Běháme s dětmi maratony se speciálními závodními vozíčky, máme Smiling Crocodile band a nacvičujeme muzikály, jezdíme na hory a sjíždíme s dětmi klidně černou sjezdovku, jednoduše sportujeme, co nám síly stačí. Dále se věnujeme i výtvarným činnostem. Co se týče běžného denního programu, tak většina dětí využívá náš školní autobus, který je dopraví přímo do školy, potom mají ranní kolečko, všichni zazpívají krokodýlí písničku a potom už probíhá dopolední výuka, po které následuje svačina a často i procházka. V poledne mají děti oběd, po kterém odpočívají. Děti, které tady zůstávají i odpoledne, mají ještě zájmové aktivity a po třetí hodině odjíždějí zpět domů školním autobusem.
Jakým způsobem zajišťujete finance pro běžný chod Smiling Crocodile?
Smiling Crocodile je o.p.s. (obecně prospěšná společnost) a zároveň je registrován v rejstříku škol, takže dostáváme plné státní dotace. Nicméně státní dotace nám pokrývají větší polovinu toho, co skutečně potřebujeme, takže zbytek už si musíme zajišťovat přes sponzory a granty. V současné době už máme síť podporovatelů, kterou jsme si vybudovali, zároveň pořádáme spoustu charitativních akcí. Klíčová je pro nás osvěta, lidé potom sami volají a nabízejí pomoc. Na stránkách máme bankovní účet, kde je možné přispět, ale potěší nás i sdílení našich příspěvků na Facebooku.
Mapovala jste někdy situaci v ostatních zemích Evropské unie? Mají děti v některých zemích větší podporu po té finanční stránce?
Dokonce po tomhle pátral jeden investigativní novinář. Sesbírali jsme data ze zemí Evropské unie a zjistili jsme, že Česká republika poskytuje patnáctkrát až dvacetkrát méně financí než některé ostatní země EU, přestože jsou na tom ekonomicky podobně jako Česká republika. Pořád ještě máme co dohánět.
Jakou má Smiling Crocodile kapacitu a je velký zájem o umístění dítěte ve vašem zařízení?
Máme poměrně hodně omezenou kapacitu, prostory naší školy nejsou příliš velké. Jedná se o budovu bývalé zahradní restaurace, celé jsme si to přebudovali sami. Je to budova městské části Prahy 9 a musíme platit i nájem, sice snížený, ale platíme ho. Kapacita je nyní dvacet dětí, tedy deset ve školce i ve škole. Dalších asi 40 dětí je na čekací listině, přičemž ale neděláme velké promo, protože je jednoduše nemáme kam dát. Hledáme nové prostory a zároveň bychom chtěli provozovat i dětský hospic pro děti s progresivní diagnózou. Zároveň by zde byla k dispozici péče o děti, které dlouhodobě podstupují operace závažného charakteru, musejí proto trávit několik měsíců v nemocnici nebo doma.
Mohla současný stav vyčleněnosti hendikepovaných dětí ze společnosti způsobit i komunistická éra v České republice?
Ano, rozhodně jsou stále vyčleněné ze společnosti, ale neviním z toho přímo komunistický režim. Často jezdím do zemí bývalého sovětského bloku a stává se, že i když jsou ty země třeba chudší než Česká republika, tak jsou v této oblasti mnohem dál. Takže je to spíše o motivaci a myšlení lidí. Tady je stále přítomná určitá diskriminace hendikepovaných dětí.
Škola Smiling Crocodile je, jak už jste sama řekla, unikátní ve svém přístupu k těžce postiženým dětem. Jaké máte tedy odborníky ve svém týmu? Co je pro vás klíčové?
Naši zaměstnanci jsou speciální pedagogové nebo asistenti pedagoga. Nejsou ale jen tak ledajací. Snažíme se jít cestou zážitkové pedagogiky, a proto je pro nás důležitý hlavně smysl pro humor, pozitivní myšlení a dostatek energie. Já věřím v to, že člověk, který pracuje s našimi dětmi, musí být trochu "herec" a podávat určitý herecký výkon. Když třeba probíráme dopravu, tak se paní učitelka prostě převleče za průvodčí. Všechny aktivity zároveň doprovázejí obrázky, videa, hudba, vůně a pohyby. Když to dáme všechno dohromady, tak mají děti velkou šanci dané tematice porozumět.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Plány máme velké. Kapacitu školy a školky bychom chtěli rozšířit na padesát míst, dále chceme v budoucnu poskytovat už zmíněné služby dětského hospicu. Důležité je zmínit, že Smiling Crocodile není jenom toto vzdělávací centrum, ale rozsáhlý projekt, který v zahraničí podporuje neslyšící děti na hranici chudoby. V zemích Asie a Afriky jsou často izolovány od svého okolí, stávají se z nich dětské prostitutky nebo otroci. Okolí je často považuje za posedlé a začarované a bohužel se je proto snaží zabít. Úspěšná je i celonárodní a mezinárodní osvětová kampaň na pomoc dětem s postižením s názvem "#becauseIhearIlive" a "#nakrmkrokodýla".
Dagmar Herrmannová |
Narodila se v Praze a vystudovala obor speciální pedagogika. Několikrát žila v zahraničí, kam opakovaně jezdí i současnosti a vzdělává se ve svém oboru. Projekty Smiling Crocodile jsou její charitativní činností vedle běžného zaměstnání. Sama si adoptovala tři děti, stovkám dalších pomáhá prostřednictvím svých projektů a stará se o pět zvířat z útulku. V roce 2016 byla nominována na filantropickou Cenu Via Bona, kterou každoročně uděluje Nadace Via. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.