Soudce: Stát nahrává nepoctivým insolvenčním správcům

Z insolvenčního řízení se stal byznys pro pár vyvolených. Může za to špatně nastavený systém, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN Zdeněk Strnad, insolvenční soudce a místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž se mimo jiné výrazně podílel na právě projednávané novele insolvenčního zákona.

Řídíte insolvence u soudu, v němž kanceláře vašich kolegů prohledávala policie kvůli podezření, že šli na ruku finančníkovi Petru Sisákovi a advokátu Ivovi Halovi. Jak se řídí insolvenční úsek soudu s pověstí instituce ovládané takzvanou insolvenční mafií?

To jsou opravdu silná slova, která se mě osobně dotýkají. Poškozují nejen pověst našeho soudu, ale negativně ovlivňují i vnímání insolvencí jako takových. Rozhodně ale nechci tuhle kauzu zlehčovat. Na druhé straně za věci, na které poukazujete, u nás bylo celkově odsouzeno zatím jen několik lidí. A přesto se tu vžil pojem "insolvenční mafie", který ulpí na každém, kdo se kolem insolvencí jen mihne. Paušalizace je strašně nebezpečná. Zásadně ji proto odmítám. Jsem přesvědčen, že v insolvencích pracují vesměs slušní a poctiví lidé. A pokud jde o moji práci, nic se nezměnilo. Dál se snažím měnit vnímání insolvencí nejen v rámci soudu, ale i ze strany veřejnosti. Je skvělé zjistit, že o zlepšení pověsti insolvencí se dnes snaží na všech soudech. Doufám, že cesta, kterou jsme zvolili, je správná.

Ale nemůžete popřít, že na vašem soudu zasahovala policie...

Nechci dělat, že se mě to netýká. Nejsem sice Don Vito, ale taky ne žádný hrdina. Oficiálně jsem nebyl s důvody zásahu, který policie provedla velmi korektně a do chodu soudu nijak nezasáhla, nikým seznámen. Jako každý jiný mám o celé věci jen kusé informace z médií. Pokud vím, žádný z mých kolegů dosud nebyl z ničeho obviněn, a věřím, že ani nebude. Já sám nemám žádné důkazy o tom, že by se na našem soudu s insolvencemi nějak manipulovalo. Byl bych první, kdo by takovou věc odsoudil a poukázal na ni.

Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že přes polovinu všech insolvencí v Česku dostávají čtyři velké společnosti insolvenčních správců. Jak je to možné?

Je to důsledek systému, který tu před dvěma lety zavedl stát, nikoli soudy. Motivuje insolvenční správce k tomu, aby byli spíše klasickými byznysmeny a manažery svých kanceláří než správci.

Jak to?

Už osm let si nemohu vybírat insolvenčního správce sám, jak je to běžné i v některých okolních zemích, ale ve snaze o transparentnost celého procesu mi ho nejdříve vybíral předseda soudu a poslední dva roky počítač. Správci jsou zařazeni do takzvaného kolečka, v němž čekají, až na ně vyjde řada.

A jak je tedy možné, že když je v Česku registrováno pět set padesát  insolvenčních správců, většinu trhu ovládají čtyři velké firmy?

Stát se totiž zároveň se zavedením výběru správců počítačem pokusil dosáhnout toho, aby byl správce při oddlužení - jinými slovy při osobním bankrotu - co nejblíže dlužníkům. To znamená, že pokud správce chce, aby mu soud přiděloval nové kauzy v určitém okrese, musí tam mít také kancelář, provozovnu. A pochopitelně čím více máte provozoven, tím více případů dostanete. To je příklad těch správců, kteří si otevřeli provozovny prakticky v každém okrese. A tomu odpovídá i jejich podíl na trhu s insolvencemi. Zákon dnes totiž umožňuje, aby jeden správce měl své sídlo třeba v Ostravě, ale k tomu ještě dalších až 80 provozoven v okresech po celé republice. Odmítám proto dělení na velké a malé správce. Rozlišuji pouze ty s dobrou praxí a ty méně poctivé. Narážím tu na onen svědomitý, odborný a pečlivý výkon funkce správce, který po něm zákon požaduje.

Jak ale může jeden správce úřadovat v osmdesáti provozovnách najednou?

Pochopitelně se to stihnout nedá. Obecně ale platí, že insolvenční správce může řadou činností pověřit svého zaměstnance. Děje se i to, že správci si ad hoc najímají pro určité úkony místní advokáty, jiné osoby, studenty. Ti někdy vykonávají činnost, na kterou vůbec nemají potřebnou kvalifikaci, zatímco skutečného insolvenčního správce v provozovně nikdo nikdy neviděl. To celý systém insolvencí poškozuje. Práce insolvenčního správce je nesmírně odpovědná. Musíte mít předepsané vzdělání, praxi, musíte složit nesmírně těžkou zkoušku, kterou zvládne jen mizivé procento uchazečů. A pak tuhle práci v mnoha případech zastává člověk, který ničím z toho neprošel. Proč máme připustit, že za správce jednají nekompetentní osoby? Je to podobné, jako kdybych za sebe do jednací síně posílal sekretářku.

A dělají ti zástupci správců skutečně chyby?

Chybou už je samotný fakt, že se přidělený insolvenční správce s dlužníkem třeba ani jednou nepotká, neprobere s ním jeho situaci nebo se s ním poprvé sejde až na chodbě soudu. A tam se teprve řeší nejasnosti nebo dlužník slepě uznává pohledávky. Sám jste to dnes přece viděl, když jste na mě čekal před kanceláří, jak na paní, která seděla vedle vás, volal deset minut před jednáním z druhé strany chodby insolvenční správce a ptal se jí: "Nejste náhodou paní XY? Výborně! Tak pojďte sem ke mně. Já jsem váš správce a za chvíli tu budeme mít jednání. Tyhle přezkumné listy mi jen podepište." Taková "průmyslová" administrace insolvencí prostě nemá ani v platné právní úpravě místo. Stát by neměl rezignovat na povinný osobní kontakt dlužníka a insolvenčního správce. Jenže dnešní systém tomu nahrává.

Může systém jednoho správce a desítek provozoven vést k tomu, že celý trh nakonec ovládne jen několik velkých firem?

Hlavně se obávám, aby špatně nastavený systém nesváděl do budoucna k tomu, že se nežádoucí praxe bude rozšiřovat a že se jí v rámci boje o vlastní přežití budou nuceni přizpůsobit i ti dosud poctiví správci. Nedávno jsme si dělali statistiku přidělování nových věcí správcům v našem soudním kraji a zjistili jsme, že skoro polovinu všech případů, kterých se u našeho soudu měsíčně nově zahájí přibližně dvě stě, dostává díky tomuto systému přiděleno asi pět nebo šest správců. Na všechny ostatní, kterých je několik desítek, pak zbývají už jen drobky.

Jsou insolvence skutečně tak dobrý byznys, že se velkým firmám vyplatí investovat do desítek provozoven a najímat další zástupce?

Z tohoto pohledu je lákavé právě oddlužení, jejichž počet dnes výrazně převyšuje počet konkurzů. Podle posledních statistik bylo v roce 2015 prohlášeno asi 2200 konkursů. Ve stejném období pak bylo povoleno asi 24 tisíc oddlužení. Při oddlužení splátkovým kalendářem má správce po dobu pěti let zajištěn měsíční příjem od každého dlužníka ve výši 900 korun, respektive 1350 v případě společného oddlužení manželů. Když to tedy znásobíte jen počtem nově povolených oddlužení, protočí se tu na odměnách ročně kolem 250 milionů. Jenže předmětem diskuse by neměla být výše těchto příjmů. Naopak. Schopný správce, který řádně plní všechny povinnosti, si výdělek zaslouží. Kladu si pouze otázku, zda je v jeho silách zajistit stejnou kvalitu práce ve všech provozovnách, které si zřídí.

A nemohou dosavadní praxi řešit samotné soudy tím, že připustí na jednání pouze určeného insolvenčního správce? Ti by si pak mohli nabrat jen tolik práce, kolik skutečně zvládnou...

Souhlasím. Systém provozoven by se potom zhroutil. Ale zákon je v tomhle ohledu nedokonalý. Primárně totiž účast správce u jednání nevyžaduje. Dává sice soudu možnost určit, že účast správce je u jednání nezbytná, ale ne všichni ji využívají. Já i řada jiných soudců na jeho přítomnosti trvám vždy. Jiní se spokojí jen se zástupcem. Tu možnost mají. I Kolegium insolvenčních místopředsedů ale doporučilo trvat na jejich osobní účasti.

Proč se tedy všichni neřídí stejným metrem?

Protože to zákon umožňuje. Mělo by ale platit, že i když připustím správcova zástupce, musí se chovat jako profesionál a odborník. Formalisticky vykonávaná funkce správce nebo jeho zástupce může poškodit nejen dlužníka, ale i věřitele.

Co stát vedlo k tomu, že zavedl výběr insolvenčních správců přes počítač spojený s právem zřizovat provozovny v okresech?

Patrně se tehdy jednalo o reakci na ovlivňování insolvencí v kauze soudce Berky (viněného obžalobou, že manipuloval s konkurzy, mimo jiné měl vyhlásit konkurz na Union banku na základě padělaných dokumentů, pozn. red.). Ale nevím. Kvůli tomuto jedinému případu jsem se stal, jak s nadsázkou říkám, soudcem druhé kategorie.

Proč?

Protože stát mi jako insolvenčnímu soudci od počátku nedůvěřuje. Ještě před osmi lety bych si mohl sám vybrat insolvenčního správce, se kterým budu v konkrétní kauze spolupracovat. A proč ne? Musím na něho do určité míry spoléhat, v řízení je mou pravou rukou. Přestože jsem nikdy nic neprovedl, jako by mě stát považoval jen za "sprostého podezřelého". Bylo to tehdy velmi populistické opatření. Znalce, tlumočníky nebo likvidátory si totiž soudce může dodnes vybírat sám.

Není ten výběr správce přes počítač prostě pojistkou, že už nikdy nedojde k excesu jako v případě soudce Berky?

Já proti výběru přes počítač nic nemám. V zásadě je to pro soudce pohodlnější. Mě jen překvapuje a současně mi i vadí, že mi stát nevěří. Že mi jako potenciálně rizikové osobě preventivně odebral část rozhodovacích pravomocí. Já jako soudce přece nesu odpovědnost za korektní průběh řízení. Pokud se prokáže chyba či dokonce záměr, tak si vše také zodpovím. Ale to jsme zase u té paušalizace.

Jestliže systém desítek provozoven na jednoho správce poškozuje insolvence a soudci ho nechtějí nebo nedokážou omezit, jaké je tedy řešení?

O to se pokusil nejprve pan ministr Pelikán. Loni vydal vyhlášku, kterou zjednodušeně řečeno omezil počet provozoven. Každý správce mohl mít jedno sídlo a nejvýše čtyři provozovny. Vycházelo se z toho, že každý pracovní den v týdnu může být správce přítomen na jednom z takto určených míst. Tím počet provozoven klesl o několik stovek. Ústavní soud ale vyhlášku letos v únoru zrušil a ministerstvu spravedlnosti vytkl, že jeho postup postrádá oporu v zákoně.

Chystá se tedy zákonná úprava?

Ano. V aktuálně projednávané insolvenční novele navrhovalo ministerstvo změny v přidělování nových věcí v oddlužení tak, aby byly zajištěny optimální a spravedlivé podmínky pro insolvenční správce a tím i řádný výkon jejich činnosti. Postupovalo v podstatě tak, jak mu později doporučil i Ústavní soud.

V čem je podstata ministerského návrhu?

Hlavním motivem byl "návrat správců do regionů", tedy snaha nahradit dnešních až osmdesát možných přídělových míst u jednoho správce místem jediným. Zde by pak docházelo k přidělování nových věcí tomuto správci nehledě na to, jestli má ještě nějaké další provozovny. Ať se sám rozhodne, v jakém kraji chce činnost vykonávat, a tam si nechá přidělovat nové případy. Pak je daleko pravděpodobnější, že správci budou s dlužníky i věřiteli skutečně fyzicky jednat.

Jakou má návrh podporu? Má po tom všem, co jste uvedl, šanci na schválení?

To ještě není všechno. Návrh v té podobě, kterou jsem popsal, do parlamentu vůbec nedoputoval. Změna nastala při jeho projednávání vládou. Už se asi nedozvíme, co ji vedlo k tomu, že návrh novely schválila v pozměněné podobě, která ministerstvem navrženou úpravu zcela popřela tím, že "přídělové místo" rozšířila do všech krajů. Umožnila totiž, aby správci byli zařazeni do přídělových koleček na nové případy ve všech krajích, a nikoli jen v jednom, jak původně navrhovalo ministerstvo.

Co k tomu vládu vedlo?

To nevím. Pro mě je podstatné, že původní, ministerstvem navržená úprava má velmi silné odborné zastání. Podpořilo ji nejen letošní "Májové memorandum" podepsané většinou místopředsedů insolvenčních soudů a zástupců spolků insolvenčních správců, ale přihlásilo se k němu na svém jarním zasedání i Kolegium místopředsedů krajských soudů odpovědných za insolvence. Za zevrubnější diskusi k této pasáži novely v parlamentu se proto v každém případě přimlouvám.

Nehrozí, že celá novela padne třeba jen kvůli tomuto rozporu?

Považoval bych to za obrovskou chybu. Její přijetí je v zájmu celé společnosti. Je totiž nezbytným předpokladem jakýchkoli dalších pozitivních změn v této oblasti. Otázka provozoven v ní představuje jen okrajovou záležitost.

Jaké další změny tedy novela přináší?

Je jich mnoho. Novela má více než sto čtyřicet novelizačních bodů.

Je nějaké dominantní téma?

Z mého pohledu je to oddlužení. Cílem je zefektivnit ho a odbřemenit přetížené a nedostatečně personálně vybavené insolvenční soudy. Novela také potírá nekalé praktiky oddlužovacích agentur, které jen parazitují na nepříznivé životní situaci dlužníků. Za své neprofesionální služby si účtují i desetitisícové odměny, falšují podklady, nutí dlužníky před soudem lhát, a přitom nemají vůbec žádnou odpovědnost.

Co s tím?

Navrhuje se, aby právo na sepsání návrhu na povolení oddlužení měli pouze advokáti, notáři a insolvenční správci, a to za maximální částku čtyři tisíce korun, respektive šest tisíc korun v případě manželů. Dlužník navíc nebude muset na místě nic platit. Ten, kdo návrh sepíše, si nárok na odměnu přihlásí do řízení a odměna mu bude přednostně uhrazena z prvních splátek dlužníka. Novela samozřejmě počítá i s existencí neziskových veřejně prospěšných osob akreditovaných ministerstvem spravedlnosti, které takový návrh pro dlužníka sepíší bez nároku na odměnu. Lze tak říci, že oddlužení bude poprvé skutečně zadarmo. Už žádné směnky na 150 tisíc, už žádné snubní prstýnky oddlužovacím agenturám!

A co práva věřitelů?

I na ně novela pamatuje. Dnes se například stává, že se do řízení přihlašují se svými čerstvě nabytými pohledávkami různé neprůhledné zahraniční firmy. A nikdo neví, komu patří. Novela počítá s tím, že pokud takový věřitel nesdělí, kdo je jeho skutečným majitelem, nesmí v řízení vykonávat hlasovací práva spojená s touto pohledávkou. Fakticky tak ztratí jakýkoli vliv na průběh řízení.

Kdy lze novelu očekávat v praxi?

Naše původní úvahy směřovaly již k polovině tohoto roku. Jako prognostici jsme ale evidentně selhali. Pan poslanec zpravodaj JUDr. Chvojka (Jan Chvojka, poslanec ČSSD, pozn. red.) označil novelu v rámci prvního čtení za celospolečensky užitečnou s tím, že by se mohla stihnout účinnost k 1. lednu 2017. To mě velmi potěšilo. Jsem ale v tomto směru opatrnější. Uvítám proto, pokud by účinnost novely nastala v první polovině příštího roku. To by insolvencím - a nejen jim - opravdu velmi pomohlo.